Pyreneje - část 2/3

1. prosince 2009 v 22:13 | Radek |  Hory
Další pokračování vyprávění o výletu do Pyrenejí.


Den pátý - jsme kompletní
V pondělí bylo naším úkolem zejména setkání s druhou skupinou, která měla přijet autobusem z Barcelony ve 12:30. Ráno jsme si dopřávali bohatou a dlouhou snídani a najednou koukáme, že je 11:00 a rázem nestíháme. Rychle se sbalit, využít kempovou sprchu a cca ve 12:15 vyrážíme z kempu a druhá skupin nám jde již naproti. Za to, že jsme nečekali na zastávce se nám zrovna pochvaly nedostává. Eva, Jirka a Petr nám líčí jak spali v Barceloně kdesi v univerzitním areálu mezi divokými prasaty. Vyprávění se liší dramatičností podle toho, kdo zrovna vypráví.
Po krátké úpravě výstroje jsme se vydali po GR11 do Espotu, cestou jsme procházeli pěknou vesničkou Estaís se starými kamennými domy. Eva zde obdivovala kostelík, který sice nebyl v nejlepším stavu, ale působil jaksi věrohodně a originálně. Kluci mezitím obdivovali složení vozového parku na návsi.

Espot je celkem rušné turistické místo, spousta lidí, aut a celkově docela frmol. V obchodě jsme dokupovali nějaké potraviny a někdo přinesl litrové pivo za 2 E. Pivo nebylo špatné, nikam jsme nespěchali, sluníčko svítilo a tak jsme ještě několikrát šli do obchodu "pro jedno" až z nás měla paní v obchodě srandu. My jsme také nebyli zrovna smutní a tak se nám šlapalo údolím směrem k jezeru Estany de Sant Marici snadno. Zejména na Michala zapůsobil zlatavý mok asi jako redbul na postavičky v reklamě. Nejen, že do kopce valil, že jsem ho málem nestíhal, ale ještě při tom podával obsáhlou přednášku o historii amerik (tedy aut z 60. let). K jezeru vede GR11 na štěstí po druhé straně údolí, než silnice, na které je čilý provoz a tak jsme byli rádi, že po ní nemusíme jít. Zakempovali jsme kus před hranicí národního parku.


Den šestý - jezera kam se podíváš
Dnes jsme pokračovali dále k jezeru Sant Maurici, sice jsme potkávali výrazně více lidí (cca v půlce údolí je parkoviště), ale cesta byla lesem, tak se pěkně šlo. Také jsme potkali první Čechy po 6 dnech ve Španělsku. Sant Maurici je ve skutečnosti spíše přehrada a bylo zde hodně lidí. Ovšem to se není čemu divit, protože místo je to skutečně pěkné.


Od Sant Maurici naše další cesta vedla do sedla Port de Patera, cestou idilku rušili jen projíždějící bíle Land Rovery, které turisty vyvážejí až bůhvíkam. Jak jsme se blížili k sedlu, potkávali jsme méně a méně lidí a v sedle už bylo jen pár lidí, stádo krav a báječné výhledy na V. Ze sedla jsme sestupovali na S a při sestupu se nám otevřeli krásné výhledy na spoustu jezer. Při sestupu Michala začalo bolet koleno, tak jsem mu půjčil alespoň jednu hůlku. Zakempovali jsme u jezera Lac Obago.


Den sedmý - náročný
Ráno jsme si trošku přispali a naš plán bylo pokračovat směrem k chatě Refugi de Colomers a poté přes sedlo Port de Caldes zpět do národního parku Aigüestortes. Od rána nás pronásledovala nějaká lenivá nálada (nebo mně se tak alespoň zdálo) a cesta se celé dopoledne nějak vlekla. Je pravda, že jsme procházeli kolem nádherných jezer, která prostě sváděla ke kochacím, fotícím a koupacím zastávkám. Když jsme se přiblížili k chatě Colomers, tak jsme najednou začali potkávat více lidí, zřejmě vyráželi od chaty na nějaké krátké kolečko kolem jezer. Až k chatě jsme nezacházeli, takže nám jaksi začala docházet cestou voda a byli jsme nuceni nabrat vodu z potoka a použít Michalovu dezinfekci, která byla ovšem poněkud zvláštní, protože oranžový Tang nějak náhle změnil barvu na bílou. Navíc se u Petra začal objevovat příležitostně pohon na "stlačené plyny", které byly tak jedovaté, že Petr musel jít poslední. Tento jev Petr také sváděl na dezinfekci.



Ze sedla Port de Caldes jsme sestupovali údolím směrem k chatě Ventosa i Calvell a cestou jsme měli trošku navigační problémy u jezera les Mangades, když cesta náhle začala stoupat z údolí jaksi někam na západ jakoby ven z údolí. Pomocí GPS v Honzově mobilu jsme navíc zjistili, že cesta jaksi vede dost jinak, než bylo v naší mapě. Cestu jsme ale nakonec našli a byla to moc pěkná cesta, sluníčko už zacházelo za štíty na Z straně údolí a krásně nasvěcovalo jezera, která jsme obcházeli.

Měli jsme trošku starost, kde budeme spát, protože jsme byli uvnitř národního parku a zde se nesmí stanovat. Cestou jsme však u cesty viděli postavený stan a u něj se valící lidi, tak to nás uklidnilo. Nakonec jsme došli až k chatě Ventosa i Calvell, kde jsme nabrali vodu a vrátili se kousek zpět údolím a zakempovali. Celý večer mraky a sluníčko předváděli fantastické divadlo, nad hřebeny na západu se převalovaly mraky a nad hřebeny na V byly mraky krásně červeně nasvíceny od zapadajícího slunce. No, v jednu chvíli to teda připomínalo atomový hřib, tak jsme usoudili, že Francie, jakožto atomová velmoc, nějakou tu rachejtli vypustila. Byla to prostě úžasná podívaná, že jsem vydržel na čumět až dokud se nesetmělo a tohle je něco .proč stojí za to na ty hory jezdit.

Den osmý - sestupový
Naším úkolem pro tento den bylo sestoupit údolím někam blíže civilizaci. Michala totiž bolelo kolena, takže pokračovat ještě pár dní "na plno" by nebylo moudré. Cestou od chaty Ventosa i Calvell dolů k přehradě Estany de Cavallers jsme míjeli několik pěkných vodopádů a užili si i jeden skvělý lempling na pažitu u potůčku.


U přehrady jsme měli nutkání se v ní koupat, ale trošku jsme byli na pochybách, jestli to není třeba zdroj pitné vody. Cedule tady ale žádná nebyla. Tak co, hup tam, brrr. Voda byla ledová jak čert, ale bylo to příjemné osvěžení. Nakonec jsme viděli i místní jak se koupali, takže to tady asi problém není.
Pod hrází nás zaujalo, že na ní jsou volně přístupné cca 5 metrů vysoké kovové žebříky, u jejichž konce je "vlez" do přehrady. To jsme museli samozřejmě prozkoumat. Vlez to skutečně byl, ale jen do pilíře přehrady a na druhé straně pilíře chodbička opět vyústila ven. Být terorista, tak sem stačí zaběhnout, položit tikající batůžek a dílo je hotové… Pod přehradou jsme rekognoskovali zajímavý kempovací plac i se stolečkem. Nicméně jsme pokračovali až do Caldes de Boí. Doufali jsme, že zde koupíme potraviny. Bohužel zde jsou jen lázně a drahá restaurace, takže jsme své chuťové buňky uspokojili jen velkým nanukem. Při plánování co budeme podnikat v dalších dnech jsem měl krátkou vzrušenější debatu s Evou, čehož důsledek bylo, že jsem měl po náladě po zbytek dne. Vrátili jsme se na vyhlídnutý plácek pod přehradou, zakempovali a zbytek večera strávili hraním prší. Ve hře se dařilo hlavně Honzovi vždy, když si nasadil černé sluneční brýle (nehledě na to, že už byla tma). A že z některých vyhraných soubojů měl radost velikou si můžete prohlédnout i na tomto videu.


Den devátý - do kopce a s kopce
Plán na dnešní den byl takovýto: Michal s Evou zůstanou v "kempu" pod přehradou a zbytek půjde na jednodenní výlet na kopec Besiberri Sud. Já, Honza, Jirka a Petr jsme tedy ráno seběhli po silnici opět do Caldes de Boí a odtud vyrazili vzhůru údolím k jezeru Estany Gémena de Bais. Ještě kousek pod jezerem bylo takové pohádkové údolí, široké travnaté údolí, uprostřed se klikatící potůček, pár stromů a výhledy na hory.


Drželi jsme se mužíčků a kolem jezer Estany Gelats stoupali údolím do sedla Collada dAbellers, v závěru se lezlo přes velké kameny a jednou jsme lehce šplhali po nějaké skalce (při cestě zpět se ukázalo, že to bylo tím, že jsme v tom místě nešli podle mužíků). V sedle jsme rychle pojedli a už se začalo zatahovat. Vylezli jsme na vrchol Beseberri Sud (3017) a z něj krásně viděli, jak se na nás blíží černá mračna. Takže žádná dlouhá kochačka se bohužel nekonala.


Pohledem na hřeben, který vede na Besiberri Nord jsme jednoznačně zavrhli variantu přejít po tomto hřebeni a sejít přímo k přehradě. V naší mapě sice tato varianta byla značená, ale hřeben vypadal o držku i za suchého počasí. V Rakousku by to vydalo na slušnou ferratu. Raději jsme se jali rychle sestupovat dolů. Cestou dolů chvíli pršelo, naštěstí žádná dramatická bouřka z toho nebyla. Cestou se nás nějací lidé ptali, jestli jsme neviděli jejich psa, který se jím zaběhl. Bohužel jsme jim nic poradit nemohli :(. V Caldes de Boi jsme se opět odměnili velkým nanukem a po známé cestě se vrátili do "kempu" k přehradě. Šli jsme sice na lehko, ale 1600 m. nahorů a dolů je celkem dost, tak jsme se vrátili docela unavení.

Odkazy:
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ales Ales | Web | 2. prosince 2009 v 7:09 | Reagovat

Vzrusenejsi debata s Evou by na videu nebyla?

2 Radek Radek | 2. prosince 2009 v 14:49 | Reagovat

[1]: Tento okamzik nebyl zaznamenan a myslim, ze neni o co stat.

3 Eva Eva | 28. ledna 2010 v 14:15 | Reagovat

No tohle...

4 Majkl Majkl | Web | 26. února 2012 v 15:45 | Reagovat

Hezky fotky, taky jsme byli v Aiguestortes!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama