Na Kraličák bez baterek

7. února 2010 v 22:01 | Radek |  Hory
Cíl: Kralický Sněžník. Sněhu spousta. Účast rekordní. Nálada ve vlaku při cestě tam vnikající, spoje ČD fungující. Prostě se rýsoval podařený výlet...

Z Prahy jsme vyrazili v pátek ve složení: Já, Jirka, Honza, Péťa, Petr, Lukás, Evka (ještě měla jet Eva, ale bohužel onemocněla) a v Chocni přistoupil Michal. Všechny přestupy klaply, takže v cca 19:30 jsme byli v Červeném potoce. Další postup stanovil Jirka slovy: "kolem remízku a jezeďáků do hospody". Byl skoro úplněk a jelikož jsem šel někde na chvostu a klábosil s Péťou a ni nevím jak a už jsme seděli v hospodě. Tato hospoda byla pro většinu lidí zároveň i konečnou stanicí, neboť zde měli zamluvený nocleh. Po večeři jsme se my (já, Honza a Péťa), kteří nepotřebujeme k noclehu rohovou vanu, vydali zakempovat do přírody.
Vylezli jsme sjezdovkou z Velké Moravy kousek od Větrného vršku zakempovali. Už při stavění stanu jsem cítil nějak prapodivně slabě a tak jsem byl rád, že se nám podařilo se do nevelkého stanu ve třech nacpat i s bágly relativně rychle. Noc stála pro mě fakt za prd, neboť mně nebylo dobře. Celou noc jsem trpěl neodbytnou žízní což bylo samozřejmě provázeno nočními výlety na záchod, moc jsem se nevyspal.
V sobotu ráno při balení stanu už jsem cítil, že nejsem fit a že nejspíše budu nucen zbytek akce vzdát. Sraz s druhou skupinou co spala v hospodě jsme měli na rozcestí Pod Klepáčem v 10:00. Doufal jsem, že se nějak rozhýbu a budu moci pokračovat dále. Bohužel jsem se cítil ne jako kdybych měl vybité baterky, ale jako by mně někdo baterky úplně vyndal. Na druhou stranu ve mně bublala touha si víkend užít a na Kraličák vylézt. Druhá skupina měla zpoždění, takže jsem měl čas se rozhodnout. Nakonec jsem se rozloučil a smutně a doslova přinasraně se vydal zpět do Červeného Potoka na bus či vlak.
Opět jsem slezl sjezdovkou do Velké Moravy, zakoupil energetický nápoj a Coca-Cola a plouživým tempem se vydal po silnici zpět do Červeného Potoka. Cestou svítilo sluníčku, takže moje nálada přešla na melancholicko rezignovanou. Cestu autobusem do Kostelce jsem víceméně prospal, v Žamberku bylo malé zpestření, když si policie ČR v autobuse vyzvedla nějakou omladinu tmavší pleti. Doma jsem padl do postele a spal téměř nonstop do pondělí.

Závěr

Vždycky se holt nezadaří. Je potřeba se na věci dívat i pozitivně. Když se na to dívám zpětně, tak jsem rád, že jsem se na to zavčas vykašlal a vrátil se. Poznal jsem nové lidi a jinak se prý celá akce vydařila.

Pár fotek co jsem udělal opět na Picase.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Brahma Brahma | E-mail | 8. února 2010 v 9:24 | Reagovat

Včas vzdát tůru patří ke schopnostem vyzrálého alpinisty. Je to schopnost, která zachraňuje životy.

2 Radek Radek | 10. února 2010 v 18:19 | Reagovat

[1]: Sice se nepovazuju, za alpinistu, ale jinak mas pravdu.

3 Ales (autor) Ales (autor) | Web | 16. února 2010 v 8:32 | Reagovat

Mam znameho co ma heslo "Bud tam vylizt nebo tam chcipnout."

4 Radek Radek | 16. února 2010 v 22:24 | Reagovat

[3]: No ja se snazim uplatnovat taktiku "vcas se ne to vysrat" ovsem to rozhodovani v terenu neni tak jednoduche, pac chtic je previt silnej :)

5 Ales Ales | Web | 22. února 2010 v 7:32 | Reagovat

[4]: Take netvrdim, ze jeho pristup je hodny nasledovani :o)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama