Dolomity

11. července 2010 v 22:10 | Radek |  Hory
Pár řádek o tom, jak jsme se měli v Dolomitech.

Tuhle akci zpunktoval Jirka a jejím cílem byly lehké feráty v Dolomitech, zejména jsme si chtěli prohlédnout to, co v horách zbylo jako památka na urputné boje za 1. sv. války. Účastníci tohoto zájezdu byli: já, Michal, Lenka, Danča, Jirka, Eva, Péťa a Verča.

1.7.2010 - Den 0. - pryč z Prahy

Den trávím pojížděnim po Čechách. Neboť Favorit nedostal důvěru pro výlet do Itálie, jedu nejdrříve do Chlen si půjčit auto od rodičů. Poté vyzvednout navigátora Michala ve Svídnici a Lenku na nejhezčím nádraží v ČR (takže v Chocni). Z Chocně míříme přes Prahu, která naštěstí není ucpaná a přes Plzeň po dálnici na Německo, před hranicí se máme setkat s předvojem, který ma bojový úkol najít nějaký pěkný plac na přespání. Vše klaplo podle plánu, takže před půlnocí uleháme na idylickém místě u rybníka kdesi v Českém lese.

2.7.2010 - Den 1. - do kopce a z kopce

Ranní start se nám daří skoro podle plánu. Horší už je to na první odbočce na dálnici, kde jaksi nestíhám odbočit a tak rázem frčíme jinam než první auto. Rychle zjišťujeme, že sice máme navigaci, ale nejsou v ní mapy Německa, jinou mapu nemáme, Michalovi nefunguje v zahraničí telefon, můj telefon funguje, ale nezvoní. Nicméně jsme si nějak poradili a po čase se opět našli, "Munchen Stau" se nekonala a tak jsme se přehoupli přes Brener a už jsme v Itálii. Sice jsem cestu nijak neplánoval, ale když vidím před sebou ceduli Bolzano je mi to trošku divné. Aha, trošku jsme přejeli, měli jsme z dálnice sjet dříve. Tímto ztratilo Jirkovo auto důvěru pro navigaci, provedli jsme krátký breefing kudyže tedy pojedeme dále na vytoužené sedlo Falzarego a mapu dostal Michal. Úkol zněl jasně, před Bolzanem zahnout na silnici 241. Tak opět nic, stojíme na pochybné benzínce v Bolzanu, no nic, alespoň mají levný benzín. Naštěstí je na baru jeden ochotný děda, který nám maluje kudy že máme jet a hlavně pořád opakuje jakým máme jet údolím a přes jaké sedlo. To se ukázalo jako naprosto klíčová informace, protože my jsme na cedulích vždy hledali název města nebo číslo silnice a na hnědé malé cedulky s názvy "přírodních útvarů" jsme nehleděli, což byla chyba, protože ty jediné se pro navigaci daly použít.
Že do sedla jedeme, to jsem věděl, ale když Michal prozkoumal mapu a zahlásil, že ještě předtím musíme dvě sedla přejet, tak mě málem kleplo. Museli jsme přejet přes Passo di Costalung (1752) a Passo Pordoi (2240). Sice byly cestou pěkné výhledy, ale z rukou jsem měl málem vánočku, než jsme na vytoužené sedlo Falzarego (2105) dojeli.

Původně jsme měli v plánu ještě odpoledne vylézt tunelem-feratou na vrchol Lagazuoi, ale vzhledem k tomu kolik bylo hodina k tomu, že počasi vypadalo dost nestabilně, rozhodli jsme se, že si uděláme jen krátký výlet v okolí sedla.

Pěkným zpestřením byly tři vojenské vrtulníky, které zde asi měli nějakou předváděcí akci či co. Nakonec jsme si počkali na start jednoho z nich. I to počasí nám přálo a nakonec jsme ani nezmokli. Ubytovali jsme se v kempu v Cortině, ale bohužel po večeři začalo pršet, takže jsme rychle zalehli.

3.7.2010 - Den 2. - Lagazuoi

Pro tento den byl náš plán vystoupit na vrchol Lagazuoi zajištěnou cestou Kaiserjagersteig (Chodník císařských myslivců) a dolů sestoupit 1100 m dlouhým tunelem. Ze sedla jsme tedy vyrazili na SV, ale cestou nás zarazila cedulka s nápisem, že cesta Kaiserjagersteig je přerušena
(doslova interrupted), nicméně jsem to chtěli i přesto zkusit, snad to nebude tak horké. Chyba.
Horší to být nemohlo, chyběl mostek. Bylo zde natažené jen jedno lano a obejít se to nijak nedalo, takže jsme se museli vrátit, zatím nám štěstí tedy moc nepřeje.

Vystoupali jsme tedy k ústí tunelu a zde se oblékli do kompletní výzbroje, tedy sedák+prsák, fer. set a přilbu s čelovkou. Tímto jsme zde byli trošku za idioty, neboť z tunelu vycházeli lidé maximálně v přilbě, včetně dětí.
Nicméně nenechali jsme se nijak rozhodit, alespoň si to holky, které ještě na feratách nebyly, mohly vyzkoušet. Pod vrcholem už to vlastně není tunel, jako spíše spleť tunelů a slepých uliček. Některá místa jsou upravena jako ukázka, jak to zde za války vypadalo, je zde celkem dost informačních cedulek. Pro zájemce přidávám odkazy na info o tom, co se zde za 1. sv. války dělo: 1. odkaz a a 2. odkaz.  Na vrcholu jsme pojedli u chaty, pokochali se výhledy, ale zároveň už jsme viděli, že na protějších kopcích už je černo a leje tam. Část výpravy se tedy rozhodla pro sestup lanovkou a my ostatní jsme si to pěkně sešli po sjezdovce, cesta ubíhala rychle, v jednom místě jsme si trošku zalyžovali a za hodinku jsme byli dole.
Večer jsme v kempu vedli dlouhou diskusi o tom, kam vyrazit další den, neboť se ukázalo, že i přes jednotlivé osobní hodnotné výkony, nebyla výkonost skupiny jako celku úplně oslnivá. Nakonec jsme se rozhodli, že se brzy ráno přesuneme k jezeru Misurina a půjdeme cestu Sentiero Aldo Bonacosa.

4.7.2010 - Den 2. - děcka, jdeme.

Ráno se nám podařilo vyjet podle plánu, což mně přišlo dost neuvěřitelné, tahle činnost nám jde neobvykle dobře a to i přesto, že např. já jsem si dal budík o hodinu později, než jsem původně plánoval. U jezera Misurina se ubytováváme v nevalném kempu - šutroidní plac bez stínu, sociálky bídné, bába mulví jen Italsky a ještě měla choutky zabavit všech 8 občanek, hrůza. Nakonec jsme obětovali "jen" Pétrův pas. Kempem zněla hlavně čeština a trošku polština, ostatní jazyky jsem snad ani nezasalechl.
Sedačkou jsme se vyvezli k chatě Col de Varda a odtud se vydali po cestě značené jako Bonacosa. V průvodci s ferátama byla značená jako velmi lehká a v průvodci s trekama v Dolomitech byla charakterizována takto: "tvrdší, ale napínavý a krajinně jedinečný přechod skupiny Cadini". U prvního ocelového lana jsme se opět vybavili jištěním, ale cesta to byla skutečně lehká, takže to bylo spíše opět z cvičných důvodů, pouze na pár místech to bylo opodstatnělé, dle mého názoru.

Počasí nám přálo, takže jsme se mohli kochat pohledy na vysoké štíty i výhledy do dáli. Cestou jsme potkali dva starší páry z Moravy, se kterými jsme se několikrát vzájemně "předjížděli" a zejména pánové byli celkem vtipálci, takže o doboru náladu nebyla nouze.

Sestup z posledního sedla před chatou Fonda Savio byl trošku nepříjemný tím, že to byl sestup po sněhu po celkem prudkém svahu, takže když sebou člověk švihnul, tak to mělo tendenci rozjíždět se. U chaty Fonda Savio jsme si dali delší "opalovací" pauzu. Ambice pokračovat až k chatě Auronzo jsme neměli, takže jsme v klídku a s delší opalovací pauzou sestoupili opět přímo do kempu. Navečer jsme šli nahlédnout do tajů italské kuchyně do místní restaurace, ovšem popravdě nic zvláštního jsme neobjevili. Ovšem vzhledem k umaštěnosti číšníka možná byl problém vtom, že by to chtělo navštívit nějakou lepší cenovou příště.

5.7.2010 - Den 3. - globálně z kopce.

Pro dnešek máme v plánu cestu Ivano Dibona, která je výhodná v tom, že se vyjede lanovkou a pak už se jenom klesá celý den. Chceme stihnout první lanovku, která jede do sedla Forcella Staunies, takže ráno opět spěcháme a to tak, že jsme na parkovišti o víc jak půl hodiny dříve (lanovka začíná jezdit v 9:00). Už samotný výjezd lanovkou byl celkem zážitek, protože se jede na dvakrát a druhá lanovka je taková zvláštní trošku. Přezdívali jsme jí popelnicová, protože kabinky měli skoro tvar popelnice a více jak dva lidi (skoro nastojáka) se do jedné kabinky nevešli, nastupuje a vystupuje se za jplné ízdy. Navíc vypadala, že nejlepší léta už má dávno za sebou a když se zastavila a člověk se houpal ve větru v té popelnici, tak to příjemný pocit nebyl.

V sedle je celkem krušno, zima, mlha a fouká, houfně se převlékáme a nasazujeme plnou polní. Potěšující je, že tentokrát nejsme sami, ale i ostatní turisté si berou jištění. Cesta je ze začátku pestrá, žebříky, tunel, mostek. Cesta je úplně nově a luxusně zajištěná, možná místy až přejištěná. Postupně se začíná zlepšovat počasí, takže se nám otevírají výhledy zpět do sedla Forcella Staunies s chatou Refugio Lorenzi i na Cortinu.

Cestou děláme malou odbočku na vrchol Cristallino d´Ampezzo ( 3036m ), odkud je rozhled na všechny strany. Dále pokračujeme kolem zbytků obydlí, která jsou možná také pozůstatek na 1. sv. válku. Cesta později již nevede po hřebeni, ale traverzuje po J srázech. Jištění zde je starší, ale funkční, snad jen pár míst, kde by se šiklo, není nic, je třeba jistá chůze.
Když si dáváme pauzu jsme překvapi drzostí ptactva (doplnění od Lenky: byla to kavčata žlutozubá), které nám pomalu zobe z ruky, asi jsou holt zvyklí na turisty. Je pravda, že zde je dost lidí a někdy když se člověk otočí, tak za sebou vidí svah posetý mravenečky.
Ze sedla Forcella Basa sestupujeme (feráta ještě pokračuje dále). Byl to celkem náročný sestup semtam po suti. Hlavně Verča si tady dost vytrpěla. Také se jaksi zatahovalo a skoro to vypadalo, že všude jinde prší, jen nad námi ne, což mě trošku zneklidňovalo. Dále už je cesta snadná a po vrstevnici se vracíme k chatě Son Forca (mezistanice lanovek), jen holky už se tváří trošku unaveně. Od chaty jdeme já s Jirkou na parkoviště pro auta a povyjíždíme kousek výše, kam zanedlouho ostatní doráží po pohodlné cestě. Rozdáváme medaile a jsme všichni rádi jak jsme se ten dnešní den, byť náročný den užili a konečně šli skutečnou ferátu. Bohužel to byl také poslední den tohot výletu strávený v horách.

6.7.2010 - Den 4. - návrat domů.

Dnes už nás čeká jen sezení v autě. Opět perlíme, Michalovi jsem v mapě ukázal tunel, kterým projedeme přes Tuary. No tunel to byl, jenže jaksi jen pro vlak, což jsem si uvědomil, až když jsme byli kousek od něj, neboť jsem si vzpomněl, že jsme tím tunelem jednou jeli autobusem na vagóně, když byl dálniční tunel vyhořelý. Před Linzem jsme se rozdělili. Jirka jel do Prahy a my s Michalem a Lenkou přes Vídeň a Brno domů, neboť jsme Lenku vykládali u Brna. Cesta byla bez problémů, jen ve Vídni nás nakrklo značení, kde na stejné ceduli bylo Brno rovně a Praha doprava a toto se dvakrát opakovalo, to jsme nějak nepochopili.

Závěr

Byly to pěkně strávené dny na horách. Zase jsem poznal kousek Alp, které jsou pro mě pořád dost neznámé. Myslím, že holky poslední den podaly pěkný sportovní výkon a i v závěru přes únavu vše zvládali s nadhledem a elegnací jím vlastní (a bez remcání :) ). Jako malou vadu na kráse vidím jen to, že příště by to chtělo jet na delší čas do těchto vzdálenějších končin.

Fotky: zde
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ales Ales | Web | 12. července 2010 v 7:21 | Reagovat

Dobry, vetsinu tech mist co popisujes jsem navstivil. Nejak mi tu ale chybi mnou doporucena odpocinkova zastavka u Innsbrucku. ;o)

2 Radek Radek | 12. července 2010 v 7:39 | Reagovat

[1]: Nj. zpet jsme nejeli pres Innsbruck tak proto :) Ale neboj, mam ji na pameti, az tam bude cesta priste ... :)

3 Ales Ales | Web | 13. července 2010 v 8:19 | Reagovat

A jeste jak uz jsem ti rikal na odpoledni kave co vasemu vyletu predchazela, pro zajemce o vojenskou historii doporucuji navstevu Monte Piano. (http://www.valka.cz/clanek_12132.html) Je tam take takove muzeum v prirode. Po ceste jsme nasli dokonce i kus lebky. Jedna se o kopec se dvema vrcholy oddelenymi melkym sedlem. Plocha vrcholu neni vetsi nez fotbalove hriste. Na jedne strane byly Rakusaci na druhe Italove.
Dalsim symbolem je take Col di Lana, (http://en.wikipedia.org/wiki/Col_di_Lana) naproti Marmolade, kde do povetri vyhodili celej vrchol kopce. To same Casteletto pod Tofanou. Dnes vede byvalou minovou stolou feratka. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Tofana) Pekne do sroubovice se stoupa nahoru. Za valky tam donesli 55 tun zelatinove trhaviny a vyhodili to do luftu i s lidmi na vrcholu. Proste krasy valky

4 Lenka - účastník zájezdu Lenka - účastník zájezdu | 13. července 2010 v 8:27 | Reagovat

Radku, moc pěkné, ty jsi úplný zuřivý reportér:-))Jak si to tak do detailu pamatuješ? Až tedy na jeden - otravní ptačí loudilové se nazývají kavče žlutozobé a jsou typickými obyvateli alpských vrcholů:-)

5 Radek Radek | 13. července 2010 v 20:17 | Reagovat

[4]: Díky za pochvalu :) Já mám spíš problém se moc nerozepisovat, aby to nebylo moc dlouhé se zbytečnými detaily :)
Jsem netušil, že jsi takový zanlec ptačí říše, dík za info, doplnil jsem to článku.

6 Radek Radek | 13. července 2010 v 20:26 | Reagovat

[3]: Diky za tipy, treba priste :) Muselo to byt silene na sebe strilet na kopci z par metru, se nedivim, ze se radeji zakopali do skaly

7 Petr - účastník zájezdu Petr - účastník zájezdu | 13. července 2010 v 21:57 | Reagovat

jako obvykle napsáno na jedničku, dobrý počtení :)

8 Eva Eva | 14. července 2010 v 17:06 | Reagovat

Heléé, jak to, žes mi neposlal odkaz? :(
Všimla jsem si pár chyb (v češtině :) ), třeba idylické místo je s "y" a cedulky se daly použít, ne dali. Hmm. :)
Začínám tě obdivovat, jakou máš trpělivost, mně by blog takhle dlouho určitě nevydržel.

9 Radek Radek | 14. července 2010 v 21:51 | Reagovat

[8]: Chyby opraveny, diky za jejich nahlaseni, priste si u tebe zadam korekturu :), nebo alespoň použiju chytrý editor. Nj. posilal jsem odkaz mailem, ale byla to reakce na Jirkuv mail ohledně fotek a ted koukam, ze jsi tam nejak nebyla, tak promin. Vlevo dole je "Odber novinek", kdyz tam zadas svuj mail, prijde Ti info vzdy, kdyz neco uzasneho vyplodim, kdybys mela zajem.

10 Eva Eva | 29. července 2010 v 7:00 | Reagovat

Už to mám nastavené. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama