Island 1/3

16. srpna 2010 v 22:09 | Radek |  Hory
Letos přišel s námětem na velký letní výlet Honza inspirován PR článkem na iděsu. Že inspirace přišla z iděsu jsme věděli již před odjezdem, že to byl PR článek nepochybně placený islandskou agenturou pro lákání turistů, to jsme si uvědomili až na Islandu. Vypadalo to velmi lákavě a vzhledem k nedávným problémům islandské ekonomiky a zkousnutelným cenám letenek, nebylo o čem váhat. Takže jsme se na Ruzyni 23.7.2010 sešli ve složení Honza s Péťou, Jirka Trnka, Michal a já, abychom se vydali vstříc zemi ležící v severním Atlantiku těsně pod polárním kruhem.
Deníček jsem přímo na Islandu napsal opět jen z části a jeho přepis na blog jde také pomalu, takže vyprávění o naší cestě bude rozdělené na tři části, ve čtení první z nich můžete pokračovat rovnou v dalším odstavci, další budou následovat snad brzy.

23.7. - Den přesouvací

Sraz máme až na letišti, při odbavení zjišťujeme, že celkově jsme 12 kg pod limitem, což Honza hned bryskně přepočetl na 24 Plzní. Let do Kodaně proběhl bez problémů. Letiště v Kodani nás překvapilo, že je dost veliké a také jak je to letiště pěkné. Je to sice takový velký nákupák uvnitř, ale překvapivě celkem útulný nákupák.
Let do Rejkjavíku byl zajímavý tím, že v důsledku toho, že jsme letěli "proti času" a na sever, tak jsme vyletěli za tmy a přistáli za světla. Vlastně jsme přistáli v Keflavíku, kde je mezinárodní letiště a bývalá zde americká základna (zavřena v roce 2006). Do Rejkjavíku, který je vzdálený asi 40 km jsme dojeli autobusem. V Rejkavíku jsme si udělali několikakilometrovou noční procházku do kempu, který je hned vedle plaveckého bazénu. Sice byla jedna hodina v noci, když jsme do kempu dorazili, ale z bazénu se ozýval vřískot, jako kdyby bylo nejžhavější poledne. Bazén byl otevřený v ten den totiž 24 h. My jsme rychle postavili stany a zalehli.

24.7. - Vyrážíme do hor

Ráno jsme na recepci zakoupili plynové kartuše, což byl vlastně hlavní důvod, proč jsme do kempu šli. Příjemné bylo, že z kempu jel v 7:15 na autobusové nádraží autobus, který byl zdarma. V 8:30 jsem vyjeli směr Skogar. Cesta vede podél pobřeží a zastavuje se na spoustě benzínkách, kde je možné přestoupit na další spoje a také se zde překládají balíky s novinami. Před Skogarem jsme viděli zajímavý vodopád a k našemu překvapení k němu řidič zahnul a vyhlásil 10 min pauzu. Takže jsme vyskákali a jak japončíci běželi si ho prohlédnout a vyfotit, vodopád byl zajímavý hlavně tím, že se dalo jít za padající vodu.
Ve Skogaru, což je vlastně jen pár baráků je také pěkný cca 60 m vysoký vodopád a přímo pod ním kemp, kde jsme se rozvalili na trávníku a přebalili se na cestu do hor. Vystoupali jsme nad vodopád a pokračovali dále proti proudu řeky Skógá, tedy spíše po okraji kaňonu, do kterého se řeka zařezává. Ze začátku jsme obdivovali každý vodopád na řece, ale postupně jsme otupěli, neboť jsme si uvědomili, že takových vodopádů bude ještě spousta.
Cestou jsme se také seznámili s "černým pískem", což byl popel, který pocházel ze sopky Eyjafjoll, jenž soptila před pár měsící (v květnu 2010). Pro nás to znamenalo se místy brodit 10 cm popela, jak kdybychom šlo v písku na poušti. Popelem byla samozřejmě zasypaná celá krajina, takže tam, kde kdy by byla pravděpodobně zelená travička, tak spíše jen vykukovali drny zpod černého příkrovu. Během dne se vystřídaly všechny druhy počasí, od "pod mrakem" přes mrholení a déšť až po sluníčko. Zakempovali jsme volně v přírodě zhruba v polovině cesty do sedla Fimmvörðuháls.

25.7. - Kolem sopky

Cílem pro tento den bylo přejít přes sedlo Fimmvörðuháls, které je mezi ledovci Mýrdalsjökull a Eyjafjallajökull. Ještě před sedlem je chata, které je spíše bivakovacího charakteru, nevypadalo to v ní vábně (v zádveří odpadky, všude plíseň). Nicméně vzhledem k nevlídnému počasí jsme zde udělali krátkou tatrankovou pauzu. Další cesta k chatě v sedle vedla po sněhových polích, která byla samozřejmě také pokryta silnou vrstvou černého prachu.

Před chatou pěkně fičelo, ostatně jak už to tak v sedlech bývá. Chata v sedle byla velmi útulná, pěkně vytopená a pěkně zařízená. Když jsme na chatu přišli, tak zde byli jen kluk s holkou začtení v knihách, vlastně nevím jestli zde jen přebývali nebo chatu i nějak spravovali. My jsme si zde uvařili čaj (přesněji Péťa uvařila), poobědvali a trošku proschli. Venku sice panovala sibérie, ale museli jsme jít dále. Přešli jsme ještě pár sněhových polí a za sedlem pokračovali dle směrovky "new trail". A to byla velmi zajímavá cesta, neboť vedla přes území, jehož vzhled byl utvořen před pár měsíci v souvislosti činností sopky Eyjafjalla (online kamera). Dokonce zde ještě byla země teplá tak, že byla úplně suchá ačkoliv každou chvíli pršelo. Dokonce se jednou začala Jirkovi tavit podrážka na botě, když se zastavil kvůli focení. Celkově to byla zajímavá krajina, takový malý Mars. Byl to trošku zvláštní pocit procházet místy, která ještě před pár měsíci vypadala úplně jinak.

Poté, co jsme prokličkovali tuto magickou oblast, se nám díky umoudřenému počasí naskytl výhled na ledovce a kaňon řeky, která z ledovců vytéká. Poté jsme překonali krátký úsek zajištěný řetězem a vyhoupli se na jakousi náhorní plošinku, která vypadala jako poušť. Občas, když foukal vítr a metal nám písek do tváří, tak to nebylo úplně úplně příjemné.
Sestup do údolí řeky Krossá byl zpestřován také zajímavými výhledy. Například jsme viděli dvě skalní brány a spoustu jeskyní. Jirka s Péťou a Michalem také obdivovali místní flóru a mě udivovali kolik kytek rozeznali, tedy vlastně nevím jestli byla některá, kterou by Jirka nedokázal poznat. Také zde rostly houby a bylo vidět, že je zde evidentně nikdo nesbírá, neboť rostly i uprostřed cestičky. Došli jsme až do kempu Básar, kde zrovna kempovala partička německých offroadistů, Kemp je ale rozsáhlý a ještě kromě jedné české dvojice a nás zde vlastně nikdo nekempoval, tak jsme měli trošku problém, kde se utábořit. Mně a Michalovi a Honzovi se líbilo jedno místo, Péťe a Jirkovi jiné místo. Nakonec ovšem Honza změnil názor jak chameleón barvu a tak jsme museli jít spát až někam za vrbičky. Náplastí na duši byla večeře, kterou jsme si dopřáli dvoukolovou, neboť první chod zmizel jak pára nad hrncem.

26.7. Etapa vody, větru a psychické odolnosti

Tento den byl v plánu zahájit trek Laugavegur a dojít k chatě Emstrur. První nástrahy však přišli již nečekaně brzy, už kousek za kempem. Silnice byla zalitá vodou, takže jsme to oblézali kolem skalky po úbočí údolí. Poté co jsme se vyloupli z křoví opět na cestě, zastavil zde drsný offroad s něžnou dámou za volantem, která se nás ptala jestli jsme ok, a oznámila nám, že most přes řeku je zaplavený. Z dálky se nám zdálo, že u mostu je zaplavený jen nástup, takže jsme pokračovali dále dle plánu. Jenže abychom se k mostu vůbec dostali, bylo nutné překonat přítok, který docela valil a když jej projížděl offroad, tak tam zmizela polovina jeho obrovských kol. Nejdříve jsme přítok přezkoumali snad v kilometrové délce, zda-li není někde příhodnější místo k brodění, ale nebylo. Nakonec se do vody vydal první odvážně Jirka a nakonec i my ostatní jsme brod bez ztráty kytičky překonali. Přístup k mostu byl zaplavený jen trošku, takže jsme se k nástupu na most dobrodili hladce a po mostě překonali řeku. Z druhého břehu jsme pak ještě pozorovali, jak celé široké řečiště překonával traktor, na něm bylo ovšem vidět, že to měl nacvičené a asi zde traktorista úplně nenudí.
Kousek za Thorsmorkem začalo pršet, takže jsme nasadili ponča a ťapkali dále, to jsme ještě netušili, že takhle to bude celý zbytek dne. Netrvalo dlouho a přišel další brod. Tentokrát už jsme se moc nerozmýšleli a šli rovnou na věc, brod o něco menší než předchozí, takže jsme jej překonali bez problémů, kluci to dokonce zmákli bez hůlek. Také musím zmínit, že zde byla spousta lidí u tohoto brodu, holt už jsme byli na vyhlášeném treku, většina lidí šla ale v opačném směru než my. Když se před námi otevřel pohled do údolí řeky Ljósa, tak mě napadla taková zvláštní myšlenka, že i to nevlídné počasí a vítr a déšť v tváři patří k poznání tohoto kraje a i když je krajina zkrápěna deštěm, že má něco do sebe. Později během dne mně tato vzletná myšlenka začalo připadat jako velmi směšná až úplně blbá. Pouhých pár metrů dlouhým mostkem jsme ve výšce dobrých 10 m překonali řeku, která zde byla zkrocena úzkým kaňonem. Poté následovalo pozvolné stoupání údolím vzhůru. Přišlo mě to jako nekonečný, úmorný pochod v dešti a větru, navíc bez zástavky na jídlo. Během cesty už jsme propadal pomalu trudomyslnosti. Ani výhledy do pěkně zeleného údolí a v závěru na ledovec mě nějak neutěšovaly. Těch 13,5 km co jsme měli dnes ujít mně bylo prostě nekonečných. Cestě jsme šli ještě přes jeden mostek, který byl opět nad hlubokým kaňonem, jen přístup k mostku a výstup od něj byl trošku o hubu. Když se před námi objevil výhled na chatu, byl nejhezčí výhled za den. U chaty jsme zabrali poslední místa na stany a jelikož už nepršelo, ale pořád pěkně foukalo, dali jsme se houfně do sušení věcí. Od chaty byly v podvečer famózní výhledy. Byl zde vidět jev typický pro Island, tam, kde končil ledovec, začínala hezky zelená krajina. Také byla odtud v dáli vidět sopka Eyjafjalla a bylo i vidět jak z ní stoupá bílý sloup páry vzhůru do oblak. Výhledy jsme se nějak nemohl nabažit, tak mě do stanu zahnala až únava po náročném dni.

27.7. Etapa Atakama

Pro tento den nás čekala etapa, která byla charakterizována přívlastkem "gradient 40 m". Vystoupali jsme nad chatu Emstrur a před námi se objevila černá nekonečná planina, ze které vystupovaly zelené kopce. Touto krajinou jsme putovali téměř celý den. Postupně se ale standardně šedá obloha začalo roztrhávat a vykouklo i sluníčko a to až tak, že jsme museli nasadit sluneční brýle a kraťasy (no byl v tom popravdě trošku i hec tohle náčiní vytáhnout, když ho sebou člověk vleče, neboť to byla první příležitost). Kousek před osadou Hvanngil byl ještě jeden lehký brod, což za slunečného počasí byla příjemná osvěžující záležitost.
Za brodem jsme přešli ještě jednu lávku přeš bouřící říčku a v podstatě zde skončila černá pustina a začali zelené kopečky. Ta lávka byla docela zajímavá, protože byla tvořena dvěma kládami, které měli průměr snad půl metru, což se nemusí zdát jako něco extra, ale je třeba si uvědomit, že na Islandu v podstatě nejsou lesy a když někde nějaký strom doroste 10 m tak je velká zajímavost. Čert ví, kde se tady takové kmeny vzaly. Také se zde začal vyskytovat mech, který měl tak neuvěřitelně sytě zelenou barvu, že ho Péťa překřtila na "jedovatý mech". Kousek před jezerem Álftavatn byl ještě jeden malý brod, který se Honzovi podařilo přeskákat po kamenech, my ostatní jsme jej přebrodili. K jezeru Álftavatn jsme dorazili už za mírného deštíku. Večer jsme se ještě koupali, nebo spíše oplachovali v jezeře, protože i když jsme došli cca do ¼ jezera, tak jsme vodu neměli ani po kolena - alespoň byla voda teplá.

Večer nám trošku kazila banda Islanďanů, kteří z offroudů vyvalili velký hodovní stan, gril na kolečkách a pak nám dělali chutě vůní grilovaného masa. Naštěstí kravál, který při svých žracích orgiích vyluzovali byl snesitelný.

28.7. Přes kopečky do sauny

Ráno nás přivítala věc nevídaná, sluníčko a úplně modrá obloha. Takže jsme při balení nijak nespěchali a sušili věci jak jen to šlo.Nejdříve nás čekal výstup na hřeben Jokultungur, odkud byl nádherný výhled na jezero Álftavatn a zelené kopečky, které měli tvar jak čepice kouzelníka.

To je prý dáno tím, že všechna údolí zde byla vytvarována ledovcem a tak mají tvar písmene U, zatímco jinak mívají tvar písmene V.
Již pod sedlem jsme cítili smrad z vajíček a za sedlem se objevily sirné prameny, ze kterých šla smrdutá pára několik metrů vysoko, skály byly zbarvené dočervena a pod nohama se nám mazlal jíl.
Naneštěstí zde opět začalo pršet, takže jsme se opět zahalili do ponč. Cestou jsme se před deštěm schovávali v jeskyni ze sněhu, kterou vyhloubil zřejmě potůček, který jeskyní protékal. Další cesta k chatě Hrafntinnusker vede přes prazvláštně kopečkovitou krajinu. Cestě zde vede pořád nahoru a dolů, vždy se sleze tak 5-10 výškových metrů do malého údolíčka, kde člověk přeskočí potůček nebo přejde sněhový most, pak se vydrápe opět do stejné výšky, ujde 100 m a znovu leze dolů a nahoru a tento cyklus se opakuje několik kilometrů. Když jsme k chatě dorazili, tak pořád pršelo a my jsme se usídlili v jakési verandě chaty, kde už pár lidí bylo, byly zde rozložené věci sušení a hlavně zde bylo vedro. S Michalem jsme po čase seznali, že pobyt v této sauně není nic pro nás a proto jsme si šli postavit stan, zalezili jsme do spacáků. Večer jsme trávili probíráním vděčných témat do nevlídného počasí jako jsou globální problémy lidstva či konstrukce zemědělských strojů nebo převodovek do aut.

28.7. Etapa barev

Ráno bylo stejně jako večer, tedy vítr, déšť a zima. Nicméně měli jsme před sebou etapu, která byla krátká, byla globálně z kopce, byla poslední a navíc na nás v cíli čekala teplá koupel, takže jsem vyrazili i do toho nečasu. Cestou jsme míjeli jen jedovatý mech a syčící páru, což už nás nijak nepřekvapovalo a cesta byla nenáročná, tak to docela utíkalo. Kousek nad Landmannalaugarem přestalo téměř pršet a před námi se objevily skály, které hrály všemi barvami.
Během sestupu do Landmannalaugaru jsme začali potkávat více a více a lidí, což známka, že se blížíme do místa, které je dosažitelné autem. Landmannalaugar je trošku zvláštní místo ve vnitrozemí, , kde širokodaleko není vesnička či město, je to místo uprostřed hor obklopené zajímavými přírodními útvary (riolitové skály, lávové pole, pára syčící ze země, horké prameny). Také je to místo, kde setkávají pěšáci, kteří zde své cesty plní sil začínají nebo zde své cesty unavení končí (jako my), také je to zástavka dobrodruhů, kteří jezdí islandským vnitrozemím na kole, ale asi nejpočetnější skupina lidí jsou offroadisté, kteří se zde také zastavují na svých cestách vnitrozemím.
My jsme se hodně těšili na koupání v termálním jezírku a  jelikož bylo trošku sychravo, tak jsme si válení v horké vodě užívali o to více. Plánovali jsme vyrazit také na půlnoční koupání, ale nakonec byla únava silnější a nebylo z toho nic.
A to je vše o našem šestidenním putování ze Skogaru do Landmannalaugaru, v dalším díle se můžete těšit na vyprávění o tom, jak jsme cestovali po dva dny s námořníkem a jak se nám líbilo v národním parku Skaftafell.

Odkazy
2. díl tohoto seriálu o výletu na Island najdete zde.
3. díl tohoto seriálu o výletu na Island najdete zde.
Výběr z mých fotek najdete zde.
Výběr z mých Jirkových najde zde a panoramata zde.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Petr Petr | E-mail | 16. srpna 2010 v 23:31 | Reagovat

Skvělé, už se těším na pokračování. Píšeš to nádherně.

2 Ales (autor) Ales (autor) | Web | 17. srpna 2010 v 7:58 | Reagovat

Nadhera. Uz delsi cas cekam az se tu tahle serie clanku objevi. Dal jsi si na cas a stoji to za to. Tak sup sup dalsi dil.

3 Eva Eva | 17. srpna 2010 v 8:05 | Reagovat

Musel to být zážitek, ty fotky jsou strašně krásný!

4 Radek Radek | 18. srpna 2010 v 6:59 | Reagovat

Diky, za pozitivni ohlasy, dalsi dil bude snad v pondeli.

5 Jirka Jirka | 18. srpna 2010 v 8:55 | Reagovat

Teda kdybych to neviděl na vlastní oči, tak bych Ti ty pohádkáři nevěřil

6 Michal Michal | 18. srpna 2010 v 16:18 | Reagovat

Poté co jsme konečně dorazily k chatě v etapě vody, větru a psychické odolnosti (jak ji správně Radek nazval), postavili jsme stan a zdlábli večeři. Já jsem pak únavou padl do spacáku a v ten okamžik jsem usnul, protože si ani nepamatuju, že by Radek (spal vedle mě ve stanu) šel spát :) Vyzdvihl bych ještě kulinářské umění našeho hlavního kuchaře Jirky, který s pomocí špeku, cibule a bramborové kaše dokazal přimět "hostince" a jine polotovary k lepší huti.

7 Radek Radek | 19. srpna 2010 v 6:53 | Reagovat

[6]:Děkuji za doplnění, že je Jirka kuchař kouzelník mohu jen potvrdit :)

8 Lucie Lucie | E-mail | Web | 19. dubna 2016 v 17:53 | Reagovat

Pěkný vyprávění ;) Díky za popis.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama