Island 3/3

5. září 2010 v 17:43 | Radek |  Hory
V tomto posledním díle vyprávění o putování po Islandu je zachycena naše autoturistika po Islandu. Také zde najdete malou souťěž pro Vás.



2.8. Zpět do zátoky dýmu

Byť nadpis by mohl svádět k představám, že jsme se přesunuli na nějaké magické místo, tak realita byla (jak to tak bývá) daleko prostší. Hlavním cílem dne bylo přesunout se zpět do Rejkavíku.
Když jsme vyšli před kemp, odkud odjíždí autobus, trošku jsme zneklidněli, že už zde byla skupina Francouzů, se kterými jsme už absolvovali cestu s námořníkem z Landmannalaugaru.. Ne, že bych měl něco proti Francouzů, ale na téhle skupince mě trošku vadilo, že jich byla cca 20 a jejich bagáž sestávala kromě baťohů také z mnoho velkých beden, ve které přepravovali jakousi mobilní kuchyň, jídlo, haldu nádobí a bůhví co ještě. Honza tvrdil, že když se zde naplní autobus, povolají další. My jsme ovšem nic nepodcenili a jakmile autobus přijel, tak jsme do něj naházeli bágly a nasedli. Řidič když ale viděl hordu frantíků, tak vytáhl mobil a zajistil jim extra autobus, takže to zde funguje fakt dokonale. Cesta do Rejkavíku je celkem zdlouhavá, sice je to 320 km, ale trvá to 6 hodin, neboť se dost zastavuje.
V Rejkavíku jsme se již po známé trase pěšky přesunuli do kempu a poté jsme šli ukojit naší touhu po koupeli v bazénu. Tedy alespoň já jsem se hodně těšil. Né, že by ten bazén byl něčím vyloženě extra, ale přesto mě pár věcí zaujalo. Ve sprchách měli mýdlovod, tedy mýdlo rozvedené trubkami do elektronických dávkovačů, měli zde 4 bazénky s horkou vodou pěkně odstupňované od 36 do 42 °C, tedy každý si vybere. Tobogán byl uzavřený a uvnitř měl barevná světélka a nikdo ho prakticky nehlídal, tedy vyblbnete se i když vám už není zrovna ..náct. A ještě bych dodal, že v Rejkjavíků je 16 bazénů na 300 tisíc obyvatel :)

3.8. Kultura a cesta z města

Ráno jsme se rozdělili na na dvě skupiny. Jirka s Péťou vyrazili prohlížet muzea a obdivovat různé pamětihodnosti. Já, Michal a Honza jsme měli za úkol zamluvit auto v půjčovně a poté se vydat také na prohlídku města. Zamluvení a platba za zapůjčení auta proběhla celkem jednoduše a rychle a tak těšíce se jak si večer vyzvedneme Golfa, vyrazili jsme na prohlídku města.
Nejdříve jsme skoukli největší kostel, z vnějšku trošku zvláštní stavba, uvnitř typicky evangelicky strohý. Věž kostela je se svými 75 metry údajně nejvyšší stavbou na celém Islandu a jelikož je na ní vyhlídka, tak to jsme si nemohli nechat ujít. Měli jsme skoro celý Rejkjavík jako na dlani, výhled na přístav, moře a na vnitrostátní letiště, na kterém jsme z té výšky viděli, jak startuje malé letadélko.
Dále jsme chtěli vidět parlament. A jelikož jsme si celé centrum prohlédli z ptačí perspektivy, tak by člověk očekával, že po sestoupení z věže budeme vědět, kudy máme jít. Jenže ouha, Honza říkal: "musíme jít rovně", já jsem tvrdil "musíme jít vpravo" no a Michal se domníval, že bychom se měli vydat vlevo. Takže nejdříve jsem ostatní dovedl k pěkné černé budově, bohužel to bylo divadlo. Poté nás Honza dovedl k jakési dřevěné chalupě, před kterou stály limuzíny a o které prohlásil, že to je parlament. A pak jsme si sedli unavení několikakilometrovou chůzí na lavičku v parku a rozjímali jsme co dále. A jak tak sedíme a koukáme do mapy, tak jsme přišli na to, že ten barák přímo před námi je ten parlament. Zmíněná dřevěná chalupa bylo sídlo vlády.

Poté jsme se spojili s druhou skupinkou a začali jsme vybírat hospodu (zkoumajíc hlavně ceny), kde okusíme typickou islandskou kuchyni. Takže jsme se nakonec usadili v hospůdce, která byla pěkně vyzdobená malůvkami kaktusů, sombrér, prostě pěkná mexická hospoda. Naštěstí vývěsní štít nelhal a tak jsme si všichni vybrali k jídlu nějakou rybu. Největší rybu si vybrala Péťa, neboť si dala velrybu, přišlo nám, že chutnala asi jako hovězí. V průvodci, kterého jsme měli sebou, psali že Island velryby neloví, ale podle wiki, je momentálně trošku komerčně loví.


Cestou zpět do kempu jsme se stavili v Bonusu (síť nejlevnějších supermárketů), na což jsme se dost těšili. Přeci jen, po 10 dnech "jídla z baťohu", kdy člověk pořád počítá kolik mu toho ještě zbývá a rozmýšlí, jestli může sežrat ještě jednu tatranku, je takový nákup, kde se nebere ohled na hmotnost a rozměrnost jídla docela příjemná záležitost.
Odpoledne jsme ještě (kromě Honzi) zajeli trajektem se podívat na ostrov Videy. Dříve zde bylo ledacos, klášter, pak rybářská firma, sklad uhlí. A teď je zde jen dřevěný kostel z roku 1774, kterýžto je druhý nejstarší na Islandu, budova, která slouží jako restaurace a pár ovcí.
Vyzvednutí auta proběhlo tak hladce, až mě to trošku zaskočilo. Slečna na recepci hostelu nám dala klíče, řekla, že auto je na parkovišti a hotovo. Nejdříve jsme byli lehce rozčarováni, že nám půjčili Hondu Jazz místo slibovaného Golfa, ale což, je dokázáno, že se po Islandu dá jezdit i Škodou 120, takže to máme vlastně luxusní expediční vůz. Zapařili jsme sokobana v kufru auta a šli se ještě vymáchat v teplých vodách bazénu. V podvečer jsme vyjeli z města na S po silnici 1, tunelem jsme podjeli fjord Hvalfjörður a zakempovali jsme na odpočívadle cca 100 km za Rejkjavíkem.


4.8.2010 Prosím nehoupat

Ráno jsme nijak dlouho nevyspávali, rychle sbalili a pokračovali v cestě na sever. Dopoledne jsme byli v Akureyri, což je "hlavní město" severu ostrova (17 tisíc obyvatel). Nijak jsme se zde však nezdržovali a pokračovali jsme až do malebného rybářského městečka Husavík.
Sem jsme jeli hlavně kvůli pozorování velryb, bylo krásně slunečno, loď byla pěkně nablýskaná, v ceně výletu byla horká čokoláda a zákusek, takže vše nasvědčovalo báječnému výletu na moře. Zaujali jsme pozice na kabině kapitána a vypluli, v PR brožůrce psali, že úspěšnost při pozorování velryb mají 98%, tak uvidíme. Nejdříve se nic nedělo, takže plavba byla trošku nudná, tak jsme pozorovali ptáky (hlavně racky a papuchalky). Bylo ale krásně sluníčku, takže to byla vlastně taková pohodová odpočinková plavba po moři. Když jsme přepluli skoro celý fjord a přiblížili jsme se k břehům na druhé straně fjordu, začali jsme mít více a více štěstí a občas se někde nějaká ryba z moře vynořila a ukázala nám svůj černý hřbet a ploutve.

Ovšem nebyla to velryba jak stodola, všechny, které jsme viděli měli "jenom" pár metrů. Většinou se rybka vynořila tak třikrát a pak zmizela a čekali jsem, kde se objeví další. Když nebyla zrovna žádná ryba k vidění, mohli jsme se kochat alespoň pohledy na konkurenční výletní loď. Při cestě zpět jsme slezli z kabiny na palubu a postupně jsem začal cítit, že mně není nějak dobře. Postupně se to zhoršovalo, vlny byly větší, mně bylo hůř a hůř a že jsem nehodil šavli přes palubu považuji za zázrak. Zhruba třetinu výletu jsem tak netoužil po ničem jiném, než mít pevnou půdu pod nohama. Samozřejmě, že zákusek a čokoláda se podávali v době, kdy bych nepozřel vůbec nic. Naštěstí se to na pevnině rychle spravilo a tak sladká odměna byla nakonec v místní cukrárně.


Naše další cesta vedla dále na sever po silnici č. 85 a chtěli jsme se zajít podívat k majáku Tjörnes , protože to bylo nejsevernější místo, kam jsme plánovali se dostat. Bohužel cesta k majáku byla zatarasená bytelným plotem, tak holt máme jen fotku s majákem v pozadí.
Dále jsme popojeli ke kaňonu Ásbyrgi, který je 100 m hluboký a je zajímavý tím, že má tvar podkovy a uprostřed je "ostrov". O tom, jak tento útvar vznikl, existuje několik teorií, jedna z nich je taková, že zde Ódinnův osminohý kůň Sleipnir omylem kopytem zavadil o zem. Zní to jako ptákovina, ale např. když si Michal přečetl ostatní "vědecké" teorie, tak prohlásil, že se ta s tím koněm zdá nakonec nejpravděpodobnější. Když jsme si kaňon prohlíželi, tak už bylo slunce nízko a celý útvar tak byl krásně nasvícený. Také je zde les, což je na Islandu jev velmi řídký, tedy les je to na islandské poměry, na naše poměry je to spíše břízový hájek.

Dále jsme měli spatřiti Dettifoss, nejmohutnější vodopád Evropy, který je na řece Jökulsá. Podél kaňonu řeky vede silnice jak po Z břehu tak po V břehu. Ovšem na Z břehu je to silnice Fková, takže naše volba byla jasná, zahnuli jsme na silnici 864. Bohužel tato cesta také nebyla asfaltová, takže jsme museli s naším nízkým a přeloženým autem jet tak 20-30 a kličkovat mezi kameny. Po pravdě, jsem rád, že jsem předem nevěděl, jak je ta cesta dlouhá, protože jsem z toho byl lehce otrávený ještě než jsme dojeli k Dettifossu a všem, co si to svištěli v jeepech 80kou jsem tiše záviděl.


Nicméně Detifoss teda stál za to, vodopád skutečně obrovský a když jsme přišli až k hraně vodopádu, tak se tam země chvěla tak, až jsem měl strach, aby se nám ta skála nerozpadla pod nohama. Navíc jsme zde byli sami, takže jsme si tu prohlídku i se zapadajícím sluncem nad kaňonem užili o to více. Od Detifossu nám zbývalo se drncat k asfaltu ještě asi 30-40 km, naštěstí cca od půlky byla cesta zrovna po opravě, takže byla celkem hladká a mohli jsme to frčet až 50, takže závěr cesty uběhl rychleji. Zbývající kousek po jedničce k jezeru Mývatn, kde jsme zakempovali, už byla snadná záležitost.


5.8.2010 Krátery a perpetum mobile

Ráno nás ze stanu opět vytahovalo sluníčko, ale (asi v důsledku toho sluníčka) nám dost trvalo, než jsme se vyhrabali z kempu a to jsme před sebou měli nabitý program. Prvním úkolem bylo dobýt kráter Hverfjall (463 m.n.m). Pro jistotu úspěchu jsme se rozdělili na dvě útočné skupiny. Já, Michal a Honza jsme postupovali od Dimmuborgiru a Jirka s Péťou od Reykjahlídu. Vše klaplo podle plánu a tak jsme se shledali na vrcholu, i když nevím jestli se dá mluvit o vrcholu když stojíte před dírou o kilometrovém průměru. Už jsem pár kráterů viděl, ale tenhle byl takový nejkráterovatější, pěkný symetrický kopec z kruhovou dírou uprostřed. Po prohlídce každá skupina sestoupila výstupovou cestou druhé skupinky a opět jsme se setkali v kempu.
Nicméně žádnému dlouhému lemplingu jsme nepodlehli a vyrazili jsme směr Krafla, kde jsme nejdříve zahnuli k elektrárně. A není to ledajaká elektrárna, je to totiž elektrárna geotermální a je přístupná turistům, vlastně tady nemají ani plot kolem té elektrárny a parkoviště pro turisty je hned vedle trafostanice. Něco takového si u nás nedokážu představit. Nejdříve jsme shlédli krátký film o elektrárně a poté jsme mohli nahlédnout do sálu s generátory (2x30 MW), oba frčeli naplno. Zjednodušeně to to tady funguje takto, udělá se vrt (1000 - 2000 m hluboký), ze kterého pak tryská pod tlakem pára, z té se odstraní nečistoty a přivede se k turbíně, po zkondenzování se většina vody vrací do země. Mimochodem, jak mě upozornil Honza, i v Čechách možná budeme mít geotermální elektrárnu u Litoměřic.

Po prohlídce elektrárny jsme popojeli ještě o kousek výše, kde jsme si prohlédli kráter Viti a přilehlé modré jezírko. Také je zde kousek od parkoviště díra do země, ze které syčí pára, ale hlavně to dělá kravál asi jako když startuje Boeing. Poté jsme si ještě prošli naučnou stezku která vede k mohutnému lávovému poli, které je z roku 1975.


Cestou zpět do kempu jsme se stavili ještě u baheních sopek, které jsme na Islandu ještě neviděli, zde opět na několik místech syčela pára ze země. Tady se mě líbilo, jak mají všechno "free" u nás by to obehnali z bezpečnostních důvodů plotem a tady si můžete strčit "osahat", jak je ta pára horká.



Navečer jsme zvažovali koupel v horké modré vodě v lázních kousek od kempu. Hlavně Honzu to lákalo, ale jen do doby, než jsme na místě zjistili, jak to tam smrdí sírou, to na těch PR fotkách holt jaksi není vidět. Tak jsme raději zvolili koupání v místním normálním (samozřejmě vytápěném) bazénu. Zde jsme také potkali našince, která pracuje v okolí na farmě a vyzvěděli jsme například to, že na farmě mají českého Zetora (kterých jsme zde viděli povícero).

6.8.2010 Vracíme se na jih

Tento den jsme bohužel strávili dost času v autě, neboť jsme se již vraceli směrem k Rejkjavíku. U Mývatnu jsme si ještě prohlédli pseudokrátery, které vznikají tak, že láva zalije vodu, ta se pak zahřeje a pára si skrz lávu prorazí opět cestu na svobodu. Dále jsme cestou zastavili u dalšího zajímavého vodopádu Godafoss.

Islandu a kolo - pár postřehů.

Snad v každé kempu (včetně Landmannalaugaru) jsme vyděli cykloturisty, kteří jeli na těžko. Překvapilo mně, že zde bylo ale hodně takových, kteří jeli sólo, úplně sami. Myslím, že jet sám, často proti větru, často v dešti a nejčastěji v dešti a větru musí být celkem oduševnělá záležitost. Časem jsme došli k závěru, že jet po Islandu na kole je první level, jet sólo je druhý level a jet na jednokole je level nejhustější. Borce ja maká s báglem na zádech na jednokole jsme potkali kousek za Akureyri. Také mně zaujalo, že za 14 dní jsem viděl jedno slušné horské kolo (čili ne Tesco kolo) a to bylo ještě přivázané na obyťáku s Německou SPZ. Všechna ostatní byla treková nebo různá městská přibližovadla.

Na krátkou prohlídku jsme se také zastavili Akureyri, zde byla asi nejlepší návštěva cukrárny, neboť jsme zjistili, že nejhutnější těsto na Islandu místo na chleba používají na zákusky. Takže jsme si dali jeden větší zákusek, byli jsme po obědě a mohli jsme pokračovat. Dobře no, tak Honza si dal ještě místní hotdog. Z Akureyri jsme již jeli po známé cestě a opět jsme jeli tím lepším směrem, neboť na J nejel skoro nikdo a v protisměru na S jelo aut hodně. Některé offroady, které zde jezdí už nejsou snad auta, ale hotová monstra. Potkali jsme i takový, za kterým karavan nebyl vůbec vidět.
Na chvíli jsme si zastavili na prohlídku farmy Glaumbaer, která je z 18. století a budovy jsou postavené zvláštním způsobem z drnů a myslím, že by v dnešní době by tyto budovy bez problémů získaly nálepky "nízkoenergetické" a "obnovitelné".
Za Borgarnes jsem to chtěli vzít k Þingvelliru zkratkou, ale skončili jsme u jakési odbočky na šotolinovou cestu, takže jsme se raději poslušně vrátili na jedničku a do Þingvelliru dojeli po 36. Prohlídku samotného Þingvelliru jsme si nechali až na další den, rychle jsem udělali večeři a šli na kutě neboť opět lilo.

7.8.2010 Golden circle

Ráno jsme si přivstali a vyplatilo se nám to. Když jsme do Þingvelliru dorazili (kempovali jsme hned vedle), tak tam bylo na parkovišti jen jedno auto (Čechů). Slunce se pralo s tmavými mraky, čerstvý raní vzduch a nikde nikdo, to vytvářelo náladu, která k tomuto historickému místu pěkně seděla. Tak jsme se v klídku procházeli tektonickou trhlinou mezi Evropou a Amerikou, četli si o tom, jak zde byl roku 930 založen nejstarší parlament na světě, jak se zde lidé 1x do roka sešli a vyřešili vše důležité. Přečetli všechny zákony, provedli soudy a utopili hříšné ženy v tůňce říčky Öxará, vše během jednoho setkání, tomu říkám efektivita. Je to moc pěkné místo na procházku, ještě jsme obdivovali hluboké tůně s křišťálovou vodou, které jsou údajně až 100 m hluboké.
Naše další cesta vedla do Geysiru a jelikož název této osady dal jméno všem gejzírům na světě, dá se tušit, proč jsme sem jeli. Cestou jsme opět viděli značku, která oznamovala konec asfaltky, ale naštěstí zde byla cesta hladká a kopce byly vyasfaltované, takže nám to nečinilo potíže. Sice gejzír Geysir, momentálně vodu nechrlí, ale jeho menší brácha Strokkur ho zdatně zastupuje. Každých pár minut chrlí vodu, někdy jen pár metrů vysoko jindy snad 20 metrů.

Sice už jsme viděli hodně vodopádů, ale ještě nám zbývalo vidět ten, u kterého když jsem se ptal, čím je "nej", tak mně bylo sděleno, že je nejnavštěvovanější - což bude tím, že leží na tzv. Golden Circle. Gulfoss, jak se onen vodopád jmenuje nás ale nijak nezklamal, nelze mu upřít, že je fotogenický.
Naše poslední poznávací zastávka byl kostel ve Skálholtu, prý zde měl být nějaký významný chlápek v rakvi, kterého Jirka chtěl nutně vidět. Je tomu skutečně tak, ve sklepě kostela je vystavená kamenná rakev, ve které je prý biskup Páll Jónsson, který zemřel 1211. Zajímavostí je, že ze sklepení kostela vede tunel, který zde prý dříve byl proto, aby se dalo pohodlně a bezpečně přecházet mezi katedrálou a školou.
Během zbytku dne už jsme jen dojeli do Rejkjavíku, vrátili auto na letišti v Keflavíku a ubytovali se v kempu, který je kousíček od letiště.

8.8.2010 Go home

Ráno jsme vstali velmi brzo a pěšky došli na letiště. Při odbavení nás trošku překvapilo, že naše baťohy prohlásili za jakési nestandardní zavazadla a řekli nám, že je máme dát do jakési černé díry místo klasicky na pás, Honza vtipkoval cosi o velké skartovačce. Let do Kodaně proběhl bez problémů, jen v Kodani čekalo na Honzu nemilé překvapení v podobě mléka rozlitého po baťohu.

Z Kodaně jsme po nejdelším mostě v Evropě přejeli vlakem do Malmo. Bohužel v Malmo lilo stejně jako v Kodani, takže jsme dřepěli na vlakovém nádraží a čekali, jestli se to počasí nějak umoudří, protože procházka po městě z bágly a v dešti nás moc nelákala. Jak jsem tak tvrdli na tom nádraží, tak jsem pozoroval takový fenomén. .Každou chvíli zde procházela četa dvou metařů a sbírala odpadky, to mě přišlo až neuvěřitelné, že vždy když přišli, tak už zase měli co sbírat, prostě i tady jsou lidi prasata. Možná, že až bude po hlaváku v Praze co pět minut chodit sběrač odpadků, tak tam bude také čisto.Nakonec jsme ale vyrazili do města postupně na dvě skupinky bez baťohů. Viděli jsme hrázděné domy a pěkný park.
Navečer jsme se autobusem přesunuli na letiště, které je asi 30 km za městem. Let do Prahy proběhl bez problému a cesta z letiště do města byla také celkem rychlá. Takže po jedenácté už jsme stáli na Muzeu a začali jsme hledat hospodu, kde by nám natočili Plzíňku, asi na druhý pokus to vyšlo, takže jsme si mohli přiťuknout na zdar tohoto výletu a posledním metrem se rozjet domů (teda až na Michala, neboť stanice Svídnice ještě nebyla zřízena).

Závěr

Byl to pěkný výlet. Nedrželi jsme se úplně původního plánu, ale myslím, že to vůbec nebylo na škodu, ba naopak, viděli jsme toho mnohem více, než jsme plánovali. Také myslím, že se nám podařilo najít ideální "tempo zájezdu". Nikam jsme se nehonili, ale zároveň jsme nikde zbytečně dlouho nezevlovali, takhle mně to velmi vyhovovalo. Island je země, kam bych se určitě ještě rád podíval.

Dodatky

Drsňáci
Honza říkal, že jsem zde přechody brodů nedostatečně obrazově prezentoval. Takže přikládám odkaz na Jirkovu fotografii, ze které bystrý čtenář jistě usoudí, že jsme prostě drsňáci.

Soutěž
Tímto vyhlašuji soutěž pro pozorné čtenáře. Soutěžní otázka zní:

Kolikrát bychom museli vystoupit na věž kostela v Rejkjavíku, abychom dosáhli stejného převýšení, jako kdybychom šli z nejníže položeného místa, na kterém jsme během výletu byly do nejvýše položeného místa, na kterém jsme během výletu byli.

Kdo správně odpoví na soutěžní otázku, může se těšit na odměnu v podobě islandské pochutiny.

Odkazy

1. díl tohoto seriálu o výletu na Island najdete zde.
2. díl tohoto seriálu o výletu na Island najdete zde.
Výběr z mých fotek najdete zde.
Výběr z Jirkových fotek najdete zde a panoramata zde.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Michal Michal | 6. září 2010 v 12:10 | Reagovat

To monstrum co jsme videli byl mozna F-650. Sice vypada jak pick-up, ale je to nefalsovanej nakladak (prazdna hmotnost pres 5 tun, vzduchovy brzdy ... atd. - idealni na tahani karavanu :)http://en.wikipedia.org/wiki/Ford_F-650

2 Radek Láska Radek Láska | 6. září 2010 v 19:09 | Reagovat

[1]: No ne nadarma rikaji Amici pickupum truck :)

3 Michal Michal | 7. září 2010 v 12:12 | Reagovat

Pro ty, kteri by si chteli neco o zemi precist muzu doporucit knizku Island-ostrov zrozeny z ohne od Jiriho Zemana, autor pusobil 6 let na ostrove jako vedouci zastupitelskeho uradu. Myslim ze knizka dava uceleny popis zeme od jeji historie, soucasnosti, prirode, charakteru zdejsich lidi apod.

4 Eva Eva | 8. září 2010 v 13:20 | Reagovat

To je teda technicistní soutěž... kostel vim, nejvyšší kopec taky vim, ale nejníž položený místo ne. Dostanu nějakou odměnu, když ti povím, kolikrát se kostel vejde na výšku do nejvýš položeného místa, kam jste došli? :)

5 Radek Radek | 8. září 2010 v 14:03 | Reagovat

[4]: Je to spise na pozornost. To nejnizsi misto je primo v textu zminene a je jednoznacne.

6 Eva Eva | 9. září 2010 v 8:04 | Reagovat

[5]:To jako myslíš, že to mám celý znovu přečíst? :S

7 Eva Eva | 10. září 2010 v 7:25 | Reagovat

[5]:No, tak jsem to zkusila, teda, ale nemůžu na to přijít. Jedna z možností, co mě teoreticky napadá je ten kaňon Ásbyrgi, ale to určitě není jednoznačné.

8 hry-online-zdarma-superhry hry-online-zdarma-superhry | Web | 6. července 2011 v 15:50 | Reagovat

Chceš vyhrát Minibike, R/C model Ferrari, originální hru COD:Black Ops nebo MP4 přehrávač ? Koukni se na http://raketka.cz/soutez-c.-1 a zůčastni se letní soutěže raketka.cz

9 Lucie Lucie | E-mail | Web | 19. dubna 2016 v 18:25 | Reagovat

Cože? Soutěž nikdo nevyhrál? :) Tak podle mě: nejvýše 1126 m, nejníže 0 m (na oceánu, ne?), věž kostela 75 m. Tááákže: 15x? :-D

Díky za pěknou trilogii. Ačkoli už je to pár let, bylo zajímavé to číst a proklikávat se na fotky a další odkazy ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama