Melancholické podzimní Nízké Tatry

29. září 2010 v 23:41 | Radek |  Hory
Volné úterý díky státnímu svátku přímo vybízelo k prodlouženém víkendu někde v přírodě. A tak si v této krátké pohádce budeme vyprávět o tom, kterak jsme se toulali v čase podzimním, ale v počasí skoro zimním po hřebeni Nízkých Tater.


Pátek-Sobota - cesta na východ

S bolavým krkem doma balím v rychlosti, spěchám na metro. Po ujetí dvou stanic směr Hlavní nádraží zjišťuji, že jsem zapomněl hůlky, no nic, bude to vlastně přechod na lehko, tak to nějak zvládnu, utěšuji se. Spolu s Evou, Péťou a Honzou se naloďujeme do vlaku, Jirka přistupuje v Pardubicích, Michal v České Třebové. Bohužel se nám již nepodařilo ukořistit lehátka, takže nás čeká noční jízda v klasickém kupé, jehož "klasičnost" vylepšuje okno, které se ani po opakovaném provedení cviku "vis na madle okna" nepootevřelo ani o milimetr. Již jsem pár let na východ nejel, takže jsem celkem zvědavý jestli se něco změnilo. No, co myslíte? Správně, nezměnilo se vůbec nic. S přibývající noční hodinou je na chodbičce stále více cítit směs piva a krabicového vína, počet pochybně vypadajících individuí, které člověk překračuje při cestě na záchod se zvětšuje a samotná návštěva toalety vyžaduje stále větší otrlost. Zastávky ve stanicích jsou občas doprovázeny výkřiky opilců. Kouzlo tohoto malého Orient expresu tedy stále žije!

Sobota - z léta do zimy

Ráno vystupujeme v Popradu, snídáme na nádraží, teda do té doby než  puch z bezdomáče překročí únosnou míru. U příjemné paní za přepážkou si kupujeme na 2. pokus místenky na cestu domů a přesunujeme se na autobusové nádraží. Zde obdivujeme autobusys mustangem v logu. Pro nás přijel menší autobus SOR, stejným autobusem jako my jede ještě pár turistů s velkými baťohy, řidič velí nastoupit i s baťohy dovnitř, kufry otevírat nechce. Nastupujeme poslední, na mě zbývá poslední místo vedle staršího pána, vyrážíme. Pár kliček ulicemi Popradu a stojíme na zastávce, kde stojí asi 30 lidí a snad chtějí jet s náma nebo co? A toto je počátek tragikomické scény, kterou bych nazval "kterak autobusem pro 30 lidí odvést lidí 60". Komprese lidí probíhala pod velením energické starší dámy povely "zmáčkněte se", "posuňte se, však oni se také chtějí svést", "dejte ty baťohy nahoru", "nedá se nic dělat". Chlápek vedle mě tak polohlasem pomalu trousil hlášky "to je snad nějaká vrchní sestra ne", "ježiš ta je chytrá", "nějaká velitelka né", "doufám, že máme dobré brzdy", "no, snad se nevyklopíme". Nicméně komprese byla úspěšná. Honza, který stál původně v půlce autobusu do dopracoval až těsně před poslední řadu sedadel a letmo napočítal na 60 lidí. Autobus úspěšně vyjel kopec, sjel kopec a kromě pár zvracejících děti se nic zvláštního během jízdy nestalo. V  Hranovnici většina lidí vystoupila a odebrala se na své zahrádky, my jsme jeli ještě kousek dále a vystoupili jsme až na Pustém poli.
Omámení raním sluníčkem jsme se vyšvihli do kraťasů, posilnili se výbornými domácími sušenkami od Evy a za družného hovoru vyrazili směr Kralova hola. Cestou nás míjelo auto, jehož řidič nás upozornil, že máme dát pozor "abychom nechytili gulu", asi měli myslivci nějakou bojovku. Pod Kosariskom jsme se posilnili a odbočili na žlutou značku.

Na Martalůzke už jsme všichni přešli na dlouhou kalhotu, opět se posilnili a vyrazili směr vrchol Králova hola. Jak jsme s k vrcholu blížili, bylo jasné, že na tam na hoře bude dost hnusně. A také že ano. Mlha a silný studený vítr. Ta výstraha na webu SHMU mluvící cosi o větru asi měla něco do sebe. Než jsme se v závětří budovy vysílače najedli (teď to skoro vypadá, že jsme se tam pořád jen ládovali), tak jsem byl zmrzlý jak ratlík a velmi rád jsem na lehce znecitlivělé prsty nasadil zimní rukavice. Vždy člověka potěší, když zjistí, že jsou i lidé, kteří jsou ještě prdlejší. Nejdříve přijel cyklista, sjezd v tom větru v propoceném oblečení jsem mu fakt nezáviděl. Když jsme odcházeli, tak ze hřebene přiběhl chlap v kraťasech s úsměvem na rtech.
Nicméně jsme vyrazili dále a jak hřeben klesal a často jsem šli v závětří, tak to nebylo tak hrozné, byť vítr stále fučel. V sedle před Orlovou se rozfoukla i mlha, takže jsme se mohli pokochat pohledem do údolí a chvíli posedět. Když jsme dorazili k Andrejcově útulně, bylo pěkně, takže jsme si v klídku uvařili venku a šli celkem brzy spát. Nakonec se k noclehu sešlo cca 15 lidí.

Neděle - Islandská etapa

Ráno se probouzíme do deštivého rána a je nám jasné, že předpověď se naplnila. Takže startujeme do deště, jeden z turistů odcházel od útulny se slovy "vzhůru do vln" a něco na tom bylo.

Taková cesta v dešti a mlze není nic extra zábavného. Z ponča mám výhled tak půl metru před sebe, takže jen koukám, jak se vine cestička a prostě jdu. Krok za krokem, tu kaluží, tu bahnem, někde klečí, tu s kopce, tam do kopce, prostě jdu a vím, že za pár hodin tam dojdu. Na takovém deštivém dni mě nejvíc štve, že se nedá kloudně udělat pauza na oběd, pauza na lempling, člověk do sebe maximálně hodí tatranku a jde se dál. Také se nedá klábosit, protože není moc slyšet, obzvláště, když jdou lidé za sebou po pěšince. Cestu zpestřuje jen hledání kudy vede značka v místech, kde probíhá těžba polomů a přelézání stromů padlých přes pěšinu. K útulně Ramža docházíme pohodlně za světla, unavení a pořádně promoklí.
V útulně již byli dva chlapíci, kteří promokli stejně a už měli nařezané dřevo a roztápěli kamínka. My jsme se hned po večeři odpovědně chystali uložit se ke spánku, když dorazila s čelovkami partička dalších 4 promoklých lidí + jeden promoklý pes. Byla to celkem vykutálená alko partička. Byť se kvůli nim nedalo spát, tak se musí uznat, že alespoň občas byli vtipní, nakonec se ukázalo, že většina z nás nemohla spát a jejich kecy poslouchala.

Pondělí - silná motivace

Ráno nás vítá střídající se déšť a s mrholením. Lehce jsme zvažovali, jestli se na to nevybodnout a nesejít někam do civilizace, ale nakonec vyhrála varianta pokračovat dle plánu, tedy jít na Štefáničku. Posčítáním časů v mapě nám vycházelo, že to bude celkem krátká cesta, cca 5,5 h.

Hned kousek od Ramži jsme se v jednom z polomů trošku motali, protože značení zde bylo pěkně chaotické, padlo i nějaké to neslušné slovíčko, ale nijak moc jsme si nezašli, takže v Čertovici jsme byli za dvě hodinky. V Čertovici byly všechny hospody zavřené, takže jsme se zde nijak nezdržovali a začali stoupat na Štefáničku. Počasí bylo podstatně lepší než v neděli, byla mlha, chvílemi mrholilo a foukal vítr, ale téměř nepršelo, vidět teda nebylo nic. Již z předchozích dnů jsme měli vyzkoušené, že do kopce stíháme časy uvedené na rozcestnících a tentokráte jsme byli dokonce ještě rychlejší. Zřejmě důsledek silné motivace v podobě vyhřáté chaty, točeného piva a suché postele. Závěrečný kousek před chatou teda fučelo dost mrazivě, ale přesto jsme na chatu dorazili bez problémů a zbytek dne už se jen váleli a jedli. Nejdříve polívečka, pak šlofíček, poté večeře a pár žejdlíku točené desítky.

Úterý - odměna a cesta domů

Ráno jsem se vzbudil ještě před deadline pro tekoucí teplou vodu, takže jsem se vydal do sprchy a co z okna na chodbě nevidím. Nádherný východ slunce. Takže po rychlé sprše jsem se nabalil a vyrazil si před chatu užívat východ slunce a výhledy. Venku byly zamrzlé kaluže, pěkně fučelo, foťák stávkoval, ale i tak jsem si užíval pohled na východ slunce, pohled na chatu nasvícenou vycházejícím sluncem. Prostě pohledy, co udělají radost na duši, byla to pěkná odměna za předchozí propršené dny.

Po snídani už bylo bohužel opět zataženo a všude hustá mlha. My jsme se vydali přes hřeben na autobus do Lúček. Na hřebeni již byla tráva omrzlá a bylo vidět, že zima klepe na dveře (mimochodem, další den napadl sníh). Poté co jsme dorazili k asfaltce v Lůčkách tak úplně symbolicky vylezlo sluníčka na chvilku, což kromě východu slunce, bylo první sluníčka za 4 dny. Cesta domů z Liptovského Mikuláše s přestupem v Žilině proběhla bez problémů.

Závěr

Cestou jsem si vzpomněl na scénu z filmu Na samotě u lese, která končí slovy "...víš, že bych si to s chutí poslech znova...". A přesně tak to vidím s těmi Nízkými Tatrami, i přes to drsnější počasí to mělo své kouzlo, ale s chutí bych si to prošel znovu, abych ty Tatry také viděl a užil si i to kouzlo vonících jarních luk nebo ševelící zažloutlou trávu v záři sluníčka.

Fotky jsou zde.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Brahma Brahma | E-mail | 30. září 2010 v 10:14 | Reagovat

Říkat hnusnému počasí melancholické je pěkný eufemismus :)

2 Ales (autor) Ales (autor) | Web | 6. října 2010 v 7:21 | Reagovat

Apropo, ve Svedsku bylo tou dobou jasno. :o))))) A to te akci jiz tradicne rikam "Zime naproti"

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama