Julské Alpy 2/2

4. prosince 2011 v 17:24 | Radek |  Hory
Druhý díl vyprávění o výletu do Julských Alp a zastavení u moře v Chorvatsku.

Oklikou na chatu Corsi

Ráno jsme se opět přehoupli přes sedlo Predel a v údolí hledali parkoviště, kde jsme chtěli nechat auto. Parkoviště jsme nenašli, zato jsme měli tu čest se seznámit se zdejším způsobem opravování silnice. Za provozu to vyfrézují a za provozu dávají nový asfalt, bohužel jsme se po čerstvém asfaltu také projeli a poté ještě přes šutýrky a když jsme auto zaparkovali na plácku u cesty, tak na pneumatikách byla centimetrová vrstva směsi asfaltu a těch kamínků, chudák tátovo autíčko.

Správnou cestičku vzhůru do hor nám pomohla najít GPSka. Vydali jsme se po cestě č. 650, poté zahnuli na cestu 629, což je zároveň ferátka Sentiero Re di Sassonia. Cesta je to sice v podstatě po vrstevnici, ale neustále se jde dolů nebo nahoru přes různé rokliny. Celou dobu jsme měli výhled do údolí na hraniční masív a později také na masiv Mangrtu. Cesta je místy zajištěná, ale je velice lehká. Cestou jsme viděli první kamzíky, ale jelikož jsem netušil, že to zde není žádná vzácnost, zuřivě jsem je fotil, i když byli celkem daleko (daleko pro můj foťák). Oběd jsme plánovali u chaty Brunner, ale nakonec jsme usedli do trávy dříve neboť jsme už dostali hlad, při obědě jsem pohlédl do GPSky a zkonstatoval, že nás čeká ještě přibližně jeden výškový kilometr, Danču jsem vůbec nepotěšil.

Chata Brunner (1432 m.n.m.) je uzavřená, ale je zde možné nabrat vodu. Odtud nás čekal dlouhý výstup k bivaku Gorzia, cestou jsme viděli několikrát stádečka kamzíků a také jsme potkali jednoho chlapíka, což byl první a poslední turista, kterého jsme ten den potkali. Bivak Gorzia jsou dvě boudy, obě pěkně vybavené pro přespání, včetně kytary.

Od bivaku jsme ještě stoupali na J do sedla, kde začíná feráta Sentiero attrezzato Centenario. No a tahle cesta byla úplně úžasná, výhledy na rozeklané vrcholy na S, výhledy do údolí, chvíli cesta po pěšině v trávě, chvíli lezení a celá ta nádhera zalitá sluncem, fakt jsme si to užívali.



Jen jedno místo, kde se sestupovalo do takové rokliny, ze které se pak vystoupilo po žebříku, nebylo nejlehčí. Feráta končí v místě, kde býval bunkr, ze kterého bylo nejspíše střeženo údolí Val Rio de Lago za 1. sv. války. Z bunkru vede tunel na S stranu hřebene a odtud je již kousíček do sedla del Valone. Zde jsme věděli, že na chatu už to máme jen skopce a bylo stále krásně a času bylo dost, takže jsme si zde udělali malý lempling, čímž jsme opět zvýšili kvalitu tohoto výletu.



Na chatě Corsi se ukázalo, že zde budeme nocovat jen my (a chatař s rodinou). Chatař nám nabízel k jídlu polévku, ale bohužel jsme se nedokázali italsko-anglicky domluvit co je to za polévku, nakonec nás zachránil Google traslator na chatařově notebooku. Danča na kroupovo-fazolovou kombinaci neměla chuť, tak jsme objednali jednu polévku, ale asi jsme vypadali natolik sociálně, že nám chatař přinesl dva plné talíře, takže jsem měl vlastně dvojitou porci. Pokoj jsme dostali v úplně opačném rohu chaty, než bydlel chatař a proč jsme pochopili, když se chatařova žena pustila do přípravy večeře. Pustila si hudbu pořádně nahlas, do toho si ještě zpívala a z kuchyně se přitom linula vůně masa, holt asi italský temperament. Do postele jsme padli se setměním.

GPS log: zde (pozor je to rozdělené na 3 části (stránky))

Sentiero attrezzato Anita Goitan a výstup na Viš

Ráno vstáváme brzy a víme, že nás čeká náročný den. Proto den zahajuji kávou, která byla neuvěřitelně dobrá. Občas taková malá věc potěší, člověk nečeká žádný zázrak a dostane něco moc dobrého. Možná to bude tím, že první hrnek po ranním nabootování kávovaru byl chatařův, přeci se nebude vařit něco špatného.

Nejdříve od chaty stoupáme stejnou cestou, kterou jsme včera k chatě přišli, později odbočujeme na S a stále stoupáme až k začátku féráty Sentiero attrezzato Anita Goitan. Cestou jsme obdivovali stádečka kamzíků. Feráta je v průvodci popsána jako KS3-C, celkem to sedí, i poznámka o těžším sestupu komínem pod věžičkou byla úplně přesná. Danča šla první a najednou začala volat "já padám", čímž mě dost vylekala, ale naštěstí vlastně nepadala. Místo to ale nebylo příjemné ani pro mě. Výhoda je, že se to dá obejít severní variantou. Cesta je vskutku panoramatická a navíc bylo opět výborné počasí, takže jsme se hodně kochali a fotili, lépe to asi vystihnou fotky.



Také jsme se rozhodli, že si uděláme odbočku a vylezeme na Viš, téže zvaný Wischberg nebo také Jof Faurt (2666 m.n.m.). Sice už jsme byli celkem vysoko, ale i tak nás čekalo ještě dalších cca 300 výškových metrů. Bohužel se v ten okamžik začal vrchol zahalovat do mraků a tak jsme stoupali v mlze. Cestou jsme potkali bandičku českých Pepíků, takovou skupinku chlapíků, na které bylo sympatické jen to, že byla rychle pryč. Na krku každý štamprle na provázku a plno chytrých řečí. Ovšem když jsme dorazili na vrchol, tak se mraky semtam rozfoukly a my jsme si mohli užívat parádní kruhový výhled. Jako na dlani jsme měli naši včerejší ferátku Sentiero attrezzato Centenario, v dáli Magrt, na druhé straně Montaš.



Původně jsme měli v plánu projít celou cestu Anita Goitan, vrátit se na chatu a poté sejít k autu. Po sestupu z Više jsme to ale shledali jako nereálný plán a proto jsme ze sedla Forcela Mose sestoupili rovnou na chatu (sestup je ještě v jednom krátkém úseku zajištěn).

Na chatě jsme vyrovnali účet, vzali si zbytek našich věcí a vydali se nejkratší cestou do údolí. Cesta to byla dlouhá a nudná, navíc s velkým klesáním. Od spodní stanice lanovky vede sice cesta, ale v prudkých úsecích je vybetonovaná, takže pro kolena nic moc. Když jsme sešli až do údolí, tak jsme narazili na zbytky staveb a jak by řekl klasik "to je neuvěřitelné co ta příroda dokáže". Celkem by mě zajímalo z jaké doby ty všechny stavby jsou, tipuju, že to všechno byly vojenské stavby ale jestli z I. sv. nebo II. sv. války?

Auto jsme v pořádku našli, bohužel během těch dvou dní dementní šutýrky z kol neopadaly. Snažil jsem se to ručně trošku odrbat, opadalo spousta kamení, ale moc to nepomohlo. Takže jsem jel nejdříve 10, když utichl kravál od kamínků mlátících do podběhů, tak jsem přidal na 20 ...no a do Slovinska už jsme přijeli krásnou sedmdesátkou.

Vzhledem k našemu "asfaltovému handicapu" ubytování v Natura Eco Campu v Krajnske Gore nepřipadalo v úvahu, protože cesta lesem byla vysypaná kamením. Popojeli jsme tedy kousek dále, ale do kempu do Dovje a pro samou únavu jsme se ani nevařili večeři a rovnou šli spát.

GPS log: zde (pozor je to rozdělené na 2 části (stránky))


Cesta k moři

Ráno jsou hory v mracích. My se vydáváme do údolí Vrata, které má být velice pěkné. Takže jedeme lesem údolím po prašné cestě a na konci parkujeme na placeném parkovišti. Prošli jsme se alespoň k pomníku horolezců a doufali, že se to třeba nějak rozfoukne a budeme moct obdivovat severní stěnu Triglavu. To se bohužel nestalo. Při zpáteční cestě jsme se ještě zastavili u vodopádu Peričnik. Původně jsme ho chtěli obhlédnout jen od silnice. Pak jsme se ale vydali po cestičce až k němu a to jsme udělali dobře, protože se dá jít až za vodopád a dívat se do údolí skrz padající vodu. Trošku mokří jsme sešli zpět k autu.

Náš další cíl byla soutěska Vintgar. Zde jsem se obával návalu lidí, neboť průvodce pravil, že je to jedna z nejnavštěvovanějších atrakcí Slovinska. Ale nebylo to tak hrozné. Soutěsku jsme prošli celou tam i zpět. Nemůžu říct, že není pěkná, ale asi jak jsme byli namlsaní z předchozích dnů, tak nás extra neuchvátila.


Naše další kroky vedly na na čumandu do Bledu. Jezero s ostrůvkem, hory v pozadí, hrad na ostrohu nad jezerem, vše je pěkně přesně jako na všech fotkách. Jen při osobní návštěvě ale zjistíte, že když se pootočíte o 180 stupňů, tak vidíte mnoho hotelů a některé zrovna estetickou hodnotou (podle mě) neoplývají. První stánek se zmrzlinou nás nezaujal, ovšem o kousek dále jsme narazili na reklamu, která hlásala, že ve směru našeho postupu bude stánek, který prodává "nejlepší zmrzlinu, kterou jste kdy ochutnali". Stánek jsme našli, zmrzlinu si koupili. A ..? A byla to bomba, velká a chuťově vynikající zmrzlina. Pokud do konce roku neochutnám něco výjimečného, tak tahle zmrzlina bude gastro hvězdou roku.



Z Bledu jsme vyrazili do Chorvatska k moři. Danča měla vyhledané nějaké kempy na Istrii, dále se nám kvůli dvěma dnům jet nechtělo. Jen nás ani ve snu nenapadlo, že budeme kemp vybírat 3 hodiny. Nejdříve jsme jeli do kempu Lanterna, kde jsme si poprvé udělali představu o tom, jak takový kemp na Istrii vypadá. Příjezdová silnice jak na letiště, u vstupu 3 okénka pro check-in, velké dětské hřiště s atrakcemi, které jsem ani nepochopil, malá holešovická tržnice. Nějak se nám to nezdálo, tak jsme jeli dále. Další pokus byl Bjela Uvala. Zde jsme si opět rozšířili obzory, v kempu mají velký supermarket, spoustu videoher, kasíno, městečko z mobilních domků s rozestupem pár metrů, po kempu jezdí vláček, což je vzhledem k rozloze skoro nutnost. Místa v rozumné vzdálenosti obsazena, karavan vedle karavanu. Celí ušmajdaní a lehce otrávení jsme se vrátili k autu, setmělo se, kde my dneska tu hlavu složíme? Další pokus byl malý kemp Puntica. Kemp malý (jenom pro několik stovek lidí), bohužel přístup k moři mizerný, jen několik betonových plat. Ach jo, takže poslední kemp Valkanela. Opět óbr kemp, nejdříve prohlídka, zdálo se, jako by zde bylo už po sezoně, spousta prázdných míst, pláž vypadala slušně a navíc díky tvaru pobřeží byla pěkně dlouhá. OK, zůstaneme zde, sláva. Bohužel při cestě zpět na recepci jsme se ztratili a skončili v lese bez světel, naštěstí jsme pak zahlédli světélko budovy sociálního zařízení a pak již našli i recepci. Dále se projevila naše nezkušenost. Dostali jsme totiž mapku, kde byly očíslované parcely, které byly ještě různě barevné podle ceny a dostali jsme za úkol, ať si něco vybereme a pak nahlásíme číslo. Uf, takže následovalo noční ježdění autem po kempu, to nemám rád. Už jsem z toho martýria byli dost otrávení, Danča ale měla to výhodu, že se dostala do stavu, kdy už se tomu jen smála, narozdíl ode mě. Nakonec jsme plácek mezi stromy vybrali, bohužel jsme ale nevěděli, kde jsme, takže jsme o lokalizaci našeho plácku požádali nejbližší karavanisty. Tím jsme se dozvěděli, že jsme někde v oblasti "free places". Fajn, bydlíme, padáme vysíleni do stanu a za zvuku rockotéky usínáme.

Lempling u moře

Ráno vstáváme snad poprvé bez budíka. Vydal jsem se na nákup snídaně, supermarket máme přeci určitě v kempu. Představa o croissantech ke snídani se však nenaplnila, neboť nic takového neměli a celkově byl obchod dobře připraven zejména na konec sezóny. Při cestě zpět jsem se ztratil a než jsem přišel, tak byla Danča v podstatě po snídani a voda v hrnku téměř studená. Příště si k moři beru kolo, s odůvodněním, že je kolo nezbytné pro urychlení donášky snídaně.

Vyrážíme k moři, je dost pozdě, takže se trošku obávám, že na nás zbudou mizerná místa. Ovšem opak je pravdou. Jsme u moře pomalu sami, kde ty lidi jsou? Je moc brzo nebo už jsou překoupaní, nevím.







Den trávíme tak, jak se u moře sluší a patří, ležení, plavání, šnorchlování, čtení a celý den si marně říkám, že také začnu psát blog. Jak nejsem v tomhle úplně zběhlý, tak ještě pozoruji, co se kolem děje. Koukáme na malý ostrůvek, dalo by se tam doplavat, ale je dost velký provoz lodí, takže do toho nejdu. Jak pozoruji ty lodě, tak koukám, že semtam projede někdo na takovém podivném jakokajaku, určitě to někde půjčují, fajn námět na zítra. Občas přijde k moři někdo s lodí, prostě si na kolečkách přiveze nafukovací člun, rodinka naskočí, vrrrrr a už jsou pryč. Možná proto je pláž prázdná. Ani nevím jak, ale najednou byl večer, ten den utekl hrozně rychle. Negativum dne bylo, že si Danča pochroumala prst na noze, když uklouzla na vstupu do moře.


Večer jsme chtěli jít na večeři, ale zjistili jsme, že v kempu u restaurace probíhá produkce hudby, která byla vskutku nesnesitelně příšerná (co do hlasitosti i žánru) a proto jsme se spokojili s pizzou do krabice.

Večer, když už pomalu usínáme, začíná být kolem našeho stanu dost živo. Odněkud se objevila banda italských dětiček a začali cca ve 22:00 hrát na schovávanou. Což s sebou přineslo plno křiku, občasný dusot nohou, když někdo v zápalu boje proběhl těsně kolem stanu. Naštěstí jsem usnul brzo, takže v kolik taková noční hra na schovku končí, nemohu říct nic.

Lempling u moře II


Ráno, tedy spíše dopoledne, vyrážíme k moři. Obloha je modrá, slunce pálí, vše je jak má být. Ještě dopoledne jsme zašli do vedlejšího letoviska prozkoumat jak je to s půjčením jakokajaku, když jsme se vraceli, všimli jsme si menšího zastrčeného plácku u moře, které zelo prázdnotou a tak jsme se tam přestěhovali, navíc zde bylo moře zajímavější na pozorování rybiček.


Odpoledne jsme si půjčili jakokajak, při půjčení mě jen trošku naštvalo, že jsme museli do zástavy dát občanku, takže tím už jsme neměli ani jednu (2. byla na recepci kempu). Loď byla stabilní a celkem jednoduše se řídila, takže jsme bez problému dojeli k ostrůvku, který jsme si vyhlédli již včera. U ostrůvku bylo mělké moře, kde byla spousta rybek, bohužel jsem s sebou neměl brýle, tak ze šnorchlování nebylo nic. Poté jsme obkroužili ostrůvek a vrátili se přístavu.

Zbytek dne jsme strávili koupáním a večer jsme se vydali do Poreče. Asi jak mě města moc nezajímají a v průvodcích jsem studoval spíše boje na Sočské frontě a podobná zajímavá témata místo popisu chorvatských letovisek, tak jsem od Poreče nic nečekal a byl jsem příjemně překvapen. Městečko s pěkným historickým jádrem, takhle nějak si představuju staré italské městečko (no, třeba to Taliáni postavili). Nutno přiznat, že jeden z cílů při návštěvě Poreče byla gastroturistika. Trošku překvapení bylo, že i když člověk sedí na nábřeží Jadranu, tak nabídka jídel se suchozemských zvířátek zabírala v jídelníčku mnohem více místa, než nabídka jídel z mořských darů. Námi vybraná ryba byla dobrá, jen toho jídla bylo trošku hodně, nicméně ryba je lehké jídlo že, takže i na tu sladkou tečku v podobě palačinky místo zbylo. Po návratu do kempu jsme byli rádi, že velkopárty u sousedního karavanu zrovna končila, takže jsme se mohli pěkně vyspat.

Cesta domů

Sbalit a jet domů. To byl né úplně zábavný plán pro tento den. Na recepci kempu jsem se chtěl poradit s internetem, kudy pojedeme, ale překvapilo mě, že za použití internetu se platilo cca 400 Kč za hodinu a méně jak hodinu nebylo možné zaplatit. Cestu domů jsem tedy určil pohledem do mapy, což se později ukázalo jako úplně blbá volba.

Dopoledne jsme se stavili ještě v městečku Motovun. Docela dobré bylo, že jsme zde byli ráno, takže zde bylo jen minimum lidí. Je to středověké městečko na pahorku. Na pahorek se dá vyjet autem, takže ideální cíl pro autoturistiku. Užili jsme si výhledy z hradeb do vnitrozemí Istrie a okolní vinice.



Cesta domů proběhla naštěstí bez větších problémů. Jen přejezd hranice do ČR byl smutný, rázem se kolem nás objevila bezohledná a riskantní jízda. Zastávka na jídlo v zájezdní hospodě na Dvořišti byl také zážitek, který bych nikomu nedoporučoval, už to není hospoda kde se dá normálně rychle a levně najíst. Je to pajzl, kterému je lepší se vyhnout.

Závěr

Výborná dovolená, skvěle počasí po celou dobu, nádherná příroda. Vyvážený mix chození po horách a flákání se u moře. Myslím, že jsme si to s Dančou skvěle užili a doufám, že vyprávění bylo natolik motivující, že příště bude více účastníků zájezdu.

Fotky z celého výletu: zde
První díl vyprávění: zde
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ales Ales | Web | 4. prosince 2011 v 17:56 | Reagovat

Bunkry bych typoval na prvni svetovou jak to v tehle oblasti byva typicke. Pokud by te bunkrologie zajimala vice, doporucuji si vyzit kolo a vyrazit na toto http://www.fortezzebiketour.it/home_eng.html ;-)

2 Radek Radek | 5. prosince 2011 v 15:44 | Reagovat

[1]: Sice nejsem nejaky velky bunkrolog, ale dik za tip, to vypada zajimave.

3 vestec vestec | Web | 12. ledna 2012 v 16:48 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama