Loudání 2011 6+7/7

11. března 2012 v 22:30 | Radek |  Kolo
Ten nadpis není početní úloha, jen jsem tím chtěl říci, že tento článek bude již poslední o Loudání 2011.

Ráno jsme se probudili trošku déle, než jsme plánovali, sluníčko už pěkně svítilo. Člověk by čekal, že když se ráno probudí v lese, tak tam bude sám, chyba, kousíček od nás už nějaký chlapík uklízel les, ještě že neuklidil i něco z našich kol. Po ránu cesta pěkně utíkala, neboť jsme jeli (což není samozřejmé) po slušných cestách. Během ranního nákupu jídla jsme úspěšně řešili menší technicky problém s Michalovým sedlem. Naše pouť podél Sázavy nezačala nejlépe, jeli jsme jakýmsi vzrostlým polem po vyjetých stopách, abychom to později tím rápelím tlačili zpět nahoru. Další zážitky z tohoto dne už nedokážu přesně místně a časově zařadit. Kdesi jsme projížděli areálem nemocnice, neboť tam vedla turistická značka. Kdesi jsme si dali oběd a čočková polévka byla již naklíčená, což jsme nevěděli jestli je vlastnost nebo chyba. Někde u řeky jsme se tak třepali na kořenech až to z nás vymlátilo morál a další úsek "těsně u vody" jsme se pokoušeli ochcat, ale nakonec to byla zajížďka horší cestou. Také jsme odbočili od řeky, abychom vyjeli na kopec následně jej sjeli pak tlačili roštím, přenášeli přes stromy, malém prolezli vlakovým tunelem a tlačili podél kolejí. Na úseku kolem Sázavy, vlastně asi na celém Loudaní, by se výborně uplatnilo mé oblíbené pracovní heslo "nic nepředpokládát". Dělat si nějaké plány v kolik kde člověk bude je v podstatě nebezpečné neboť pak přichází frustrace z toho, že plán vůbec nevychází. Po cestě jsme potkali Loudala v zácviku, alespoň tak jsme jej označili, chvíli byl před náma, chvíli za náma, ale stále po stejné trase, ale oficiální Loudal to nebyl. V Českém Šternberku jsme hlásili do centrály nejhorší stavy od začatku, já 3 a Michal 4. Docela krize, tělo už nějak nejede, alespoň že hlava ještě chce jet dál. Dokud nezačne stávkovat obojí najednou, tak to jde.


Už je jasné, že do limitu to určitě nedáme. Pokusíme se dnes dojet kam až to půjde a zítra dopoledne to dorazíme. Už ze zpráv od Loudalů před námi jsme věděli, že do Sázavy to bude ještě náročné a bylo, zase kopce, navíc v noci. V jednom ze sjezdů mně přestalo svítit světlo, docela adrenalin než jsem zastavil. Do Sázavy jsme dorazili dost po půlnoci a bylo jasné, že dále už nepojedeme. A tady došlo k přepadení. Michal šel koupit pití do hospody (nebo co to bylo) a vrátil se s tím, že majitele pěkně vyděsil, neboť už měl zavřeno, ale zapomněl zamknout a když tam Michal vlezl, tak byl strašně překvapený a myslel, že ho jde Michal oloupit. K noclehu jsme se odebrali na vlakové nádraží, kde jsme obsadili pěknou zastávkovou budku.


Ráno jsme vstanuli asi jenom o hodinu délé oproti plánu, šéfovi jsem posla SMS s žádostí o další den dovolené a vydali jsme se vstříc Praze. Pozitivní bylo, že jsme věděli, že tady už nás žádné velké kopce nečekají. Navíc jsem porušil pravidlo "nic nepředpokládat" a tvrdil jsem, že od Voděradských bučin už to pojede, že tam jsou dobré cesty. Ovšem i tady jsme tlačili, neboť jako napotvoru zde byly jakési větve a podobný bordel v naší cestě, grr. Nejsem příznivec asfaltu, ale občas jsem někde v bahně a křoví po něm toužil. Stačil ale krátky usek po silnici mezi Xaverovem a radonicema s kličkováním mezi kamiony a opět jsem si uvědomil, že i to bahno je mně snad milejší než tohle. Kdybych měl nějak připomínkovat volba trasy, tak tenhle úsek se mně jediný nelíbil. Ve vsi Brzdim se naše cesta stáčela na Z, do Slaného už to byl kousek a hospoda zrovna otevírala. Sedíme si tak u pivka, sluníčko svítí, náves žije poklidným vesnickým životem, už máme pocit že to dáme, umístění už lepší nebude vlastně už nikam nespěcháme. Když v tom se najednou objeví … Loudal! Dojel Tomáš. Delší čas jsme ho neviděli a mysleli jsme že, je někde před námi. Udělal fotku, poslal SMSku a válí dál. No toto? Nechat se předjet v samém závěru? To ne, konec rozjímaní. Šup na kolo a valíme. Nechápal jsem, kde se v nás vzaly ty síly, to byl fakt úprk, tempo, kterým nejezdím ani normálně bez zátěže. Od Klíčan už jsem byl v domácím prostoru a tak navigace byla snadná, ve sjezdu z Vodochod k Vltavě jsme Tomáše zahlédli a u Vltavy se sjeli, tady jsme ukončili závodění a dále jeli dohromady. Do cíle ve Slaném jsme dorazili až v 15:10, komplet výsledky jsou zde. Urazit 713 km s převýšením 15,5 km nám trvalo 5 dní, 17 hod. a 10 min, to je průměr 5,2 km/h.

Dodatek:
S Michalem jsme jeli do Prahy autem, já jsem řídil a těch pár km po dálnici považuju za jednou z největších blbostí co jsem kdy udělal, protože už jsem byl tak grogy, že jsem pomalu usínal. Museli jsme zastavit na benzínce, kde jsem se nadopoval kofeinem. A jaké z toho plyne poučení? Jestli do Slaného zase někdy do jedu, tak se domů vracím na kole :)

Závěr

Byla to moje první účast na podobné akci. Jsem rád, že se mně vyhnuli technické a zdravotní problémy a podařilo se dojet až do cíle, byť po limitu. Poděkovat musím Michalovi a Radkovi, se kterými jsem ujel největší kus cesty a Michalovým rodičům za nocleh a stavu. Dík také patří chlapcům do Slaného za zorganizování Loudání.

Posbíral jsem zkušenosti, pořádně se projel na kole, viděl kouty naší země, které jsem ještě neznal, a zažil jsem to, co jsem ještě nezažil, takže celá ta magorovina stála za to. Když tohle píšu, tak mám na stole mapu ČR a už koukám co je v okolí Slaného za kopce, protože další ročník startuje ze Slaného již za 125190 minut a první indicie k trase už se začínají objevovat na webu.

Data:

Fotky:
- zde (mám jich jen pár, neboť foťák během akce odešel do věčných lovišť)
- fotky v tomto článku jsou od Michala
Video z brodu: zde
Odkazy:
- trase je na starém webu Loudání zde, jinak další info na novém webu
Další díly vyprávění:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ales Ales | Web | 12. března 2012 v 6:53 | Reagovat

Super sportovni a literarni vykon. Dik za fajn serial.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama