Ohlédnutí za 1000 mil 2011 1/2

14. května 2012 v 19:28 | Radek |  Kolo
Už je to delší čas, co jsem se zúčastnil této akce (červenec 2011), ale ty vzpomínky, které neodvál čas, bych rád stručně sepsal v tomto článku.

Úvod

1000 mil je závod, jehož cílem je překonat danou trasu za co nejkratší čas vlastní silou. Tentokrát se startovalo na východním Slovensku a trasa měřila cca 1600 km. Nejvíce lidí bylo příhlášeno do kategorie "na kole".
O přípravě tohoto závodu jsem věděl již dříve a když byl skutečně vyhlášen, tak rozhodování nebylo příliš těžké. Přihlásil jsem se spolu se Zdeňkem.
Moje ambice: dojet to v rámci dovolené, to jest 14 dní, na umístění moc nesejde. Nejsem závodník, jsem kochací typ. Před touto akcí jsem na kole jel nějaký cyklo závod asi 4x za život, nic nijak netrénuju, takže můj cíl mně přišel dostatečně ambiciózní :).

Příprava

Nějak zvlášť jsem to nepřeháněl, prostě jsem na jaře začal jezdit na kole. A přibližně měsíc před akcí jsem se zúčastnil Loudání a to byla výborná příprava.

Den -1.

Na Slovensko se odjíždělo vlakem den před startem, tedy v so. 2.7.2011. Jako obvykle jsem balil celkem na poslední chvíli. Takže si tak v sobotu večer sedím doma, v klídku si vystřihuji mapy a maluji si do nich trasu (přeci se nepotáhnu s celýma mapama). Kouknu jakým metrem pojedu na hlavák, kurňa poslední, kterým to stíhám jede za 15 minut. Vše jsem bleskurychle pobalil a mazal na metro. Bohužel jsem potřeboval poštou ještě poslat balíček do poloviny trasy. Celou cestu metrem jsem přemýšlel a kalkuloval, jestli balíček ještě stihnu poslat nebo ho dám někomu na nádraží a poprosím ho, aby jej poslal. Rozhodnutí: stihnu ho poslat. Vystupuju na Muzeu, v cyklistických tretrách běžím kličkujíc mezi lidma po Václaváku a celý zchvácený dorážím na hlavní poštu. Paní u okénka se na mě usměje a praví: "To nemusíte tak spěchat, my jsme tu 24 hodin". Já: "To já vím, ale mně jestli ujede vlak tak jsem v pr..". To slovíčku ze mě vypadlo ale jen kvůli dramatičnosti situace :), jinak jsem slušňák. Takže můj první adrenalinový zážitek byl v Praze ještě před startem závodu. Na nádraží jsem doběhl v čas a ČD to ještě pojistily zpožděníčkem.
Poprvé v životě jsem jel lůžkovým vlakem, ale moc jsem se nevyspal, asi holt nervózita před závodem. Příjemné na lůžkovém vlaku oproti lehátkovému bylo, že zde byla pro každého nocležníka připravené sušenka. Jenže jsme tam spali jen dva a Zdenda oplatku nechtěl, takže jsem ke snídaní sežral vše, však se ta energie bude hodit.

Den 1. - startujeme

Z konečné stanice vlaku v Humenném na nás čekali autobusy, které nás odvezly do místa startu, do větší dědiny jménem Nová Sedlica. Jak jsme se vezli autobusem, tak sluníčko svítilo a já vzpomínal jak jsme tudy tehdá šli pěšky do polských Bieszad.
V Nové Sedlici bylo vše skvěle připraveno, takže vyřízení předstartovních formalit proběhlo hladce. Obyvatelé obce to celkem prožívali a samotnému startu přihlíželo dost lidí.


Začalo pršet. Můžeme startovat. Po startu jsme udělali ještě malé kolečko vesnicí a už frčíme. Sice lehce prší, ale frčíme si to z kopce po asfaltu, to je luxus, kterého už jsme si později tolik neužili. Na toto dobrudružství jsem se vydal se Zdeňkem s tím, že pojedeme spolu. Toto platilo do prvního stoupání, kde za to Zdeňek vzal a zmizel v dáli. Když jsem ho naposledy zahlédl, tak to rval ze sedla v patách jakési partičky. V ten okamžik jsem si vzpomněl, jak jsme se tomu v práci ještě smáli, že některým určitě na začátku rupne v kouli a vyrazí jak na trasu 50 km maratonu. A už je to tady. Pocitem osamění jsem ale netrpěl, neboť jsem stále někoho míjel nebo někdo míjel mně.
Cesta nás zavedla téměř až na hřeben Vihorlatu. Ochladilo se a regulérně pršelo. Měl jsem na sobě vše, co jsem měl sebou kromě jednoho trička, ale stejnak jak začalo klesání, tak mně byla zima. Velká zima. Cesta byla dobrá, dalo by se dolů jet rychle, jenže při větší rychlosti ... větší zima. Začarovaný kruh. Navíc jsem se celý třásl tak, že se mně klepala řidítka měl jsem problém jet rovně. Při jedné ze zastávek jsem si sundal přilbu, abych si nasadil kapucu. To byla chyba. Zmrzlými prsty už jsem nebyl schopen si přilbu zapnout. Když jsem dojel do civilizace k prvnímu přístřešku u zrušené hospody, už tam byli jiní závodníci. Během chvíle tam dojel i Zdeněk. Kde se tu bere? Aha, bloudil, no to se mu vyplatil ten nástup teda. Oba se klepeme jak ratlíci. Mám zimnici jako prase, celý se třesu. To jsem ještě nikdy nezažil. Dumáme co dál. Zdenda navrhuje zalézt na chvíli do spacáku a rozehřát se. Já navrhuju najít funkční hospodu.
Hospoda byla nedaleko a byla plná závodníků a už je vyžraná, ale vrchní je velice ochotný "to jste měli chlapi říct, že tudy pojede, to bysme navařili...". Pokoušíme se rozehřát se čajem. Někteří tady končí a budou nocovat, je prý možnost nocovat ve zdejším kultůráku. My jsme se rozhodli, že ještě pojedme dále k Zemplínské Šíravě. Vylezli jsme před hospodu a změnili jsme názor, bereme směr kultůrák. Tady už to žije, hala plná lidí, kol, bagáže, mokrých věcí. Je cítit ale dobrá nálada. Dokonce je tady sprcha a kvůli nám i zatopili, to jsou hodní lidé v těch Remetrských Hámrech. Jdeme brzy na kutě, ráno chceme brzo vyjet.


Máme za sebou první den, takřka celý den jsme jeli v dešti, málem jsme umrzli, ale ujeli jsme jen 69 km a nastoupali 1385 m.

Den 2. - bahno a brody

Když ráno vyjíždíme, už je světlo, je mokro, ale neprší. Zemplínskou Šíravou jsme objeli po okolních kopečkách po slušné cestě. Pak ovšem přišlo nezapomenutelné peklo. Nenápadná polní cesta mezi obcemi Trnava při Laborci a Zbudza se totiž díky dešťům proměnila v totální bahno. Nejdříve jsme jeli, ale na kolo se neskutečně lepilo bahno. Poté se kola přestala točit, vyšťoural jsem bahno a mohl popojet o několik otáček kol. Později už jsem jen tlačil, či kolo prostě táhnul s netočícími se koly. Někomu se s obtížemi dařilo jet, ale většina musela tlačit. A teď se představte, že se takhle lopotíte a kolem vás najednou elegantně prosviští dva cyklisti. To bylo jako zjevení z jiného světa. To se jim to jede, když mají vpředu jen polovinu vidlice :).


První, co jsme ve Zbudze potkali bylo JZD a úvaha, že tam budou mít wapku byla zcela správná. Navíc byli ochotní a asi jsme zde nebyli první, protože nám pán beze slov ukázal kde ji mají a pustil vodu. Zde jsem z kola sundal a zahodil home made přední blatníček.


Další zpestření na trase byl brod. Někteří údajně pochybovali, jestli skutečně máme brodit, ale my, což jsme četli Kopkovy knížky, jsme nepochybovali. Chvíli jsme hledali vhodné místo, bylo tam, kde byly nejvíce zvalchované kopřivy. Takže sundat všechno z kola a šup do vody, přenést kolo, pak bagáž, vše zase naložit a jedeme dále.


Netrvalo dlouho a dojeli jsme k dalšímu brodu. Zde bylo více vody, těsně pod pytlíka. Sešlo se nás zde povícero a vzájemně jsme si pomáhali, takže jsme přebrodili docela rychle. I dále byly cesty hodně rozbahněné, takže jsme často tlačili.
Při sjezdu do obce Davidov po mně vystartovali psi. To už je taková moje klasika. Je-li někde více lidí a mohou si psi vybrat, jdou po mě. Naštěstí to bylo z kopce, jen ten kůň kdyby nestál napříč cestou, naštěstí klička po louce byla úspěšná.
Naším cílem byla chata Hrešná. Nevěděli jsme, jestli tam bude něco k jídlu, takže jsme se narvali pizzou v Družstevné při Hornádu (mimochodem, jedna z nejlepších pizz co jsem kdy jedl). Na chatě už byla spousta lidí, všichni zablácení, plní zážitků a v dobré náladě, únava zatím nebyla mocznát. Na chatě bylo luxusní zázemí, roztopený krb, k dispozici koupelna majitelů... Ještě jsem stihl umýt kolo a pořešit jeden drobný problém na kole a šup na kutě, za svítání vyjedeme.
Přeprodili jsme dva brody, protlačili bahenní úseky, nesežral mě pes, ujeli jsme110 km a nastoupali jsme 2096 m.

Den 3. - kopce a krize

Hned po ránu mně lehce rozladilo to, že jsem hodinu čekal na Zdeňka než se vyhrabe. Během čekání dorazil borec, co jel nonstop celou noc, protože předtím někde čekal až otevře obchod, kde mu prodají nová řidítka.
Bahna bylo méně, cesty byly lepší. Zabrat dal výtlač po sjezdovce na Kojšovskou holu. Odměnou nám byl pěkný výhled a hlavně neuvěřitelně dlouhý sjezd do Gelnice.


Zde jsme nenašli otevřenou hospodu a tak jsme jeli na oběd do supermarketu. Opět se nás zde postupně sešlo více závodníků. To bylo velice praktické, protože jsme mohli jít si nakoupit a nechat kola před obchodem. Někteří občané zde vypadali, že by si rádi něco přivlastnili. Posilnění jsme mohli vyrazit vstříc dalšímu óbr kopci (na české poměry). Cesta byla jetelná, ale pro nás byl závěr opět tlačenka. Sjezd od Tatarkova kříže do obce Slovinky jsem si neužil, kolo mně nějak neposlouchalo, říkal jsem si, že to bude únavou. Dole jsem ale zjistil, že jsem to sjel se zamčenou vidlicí. Takže únava ano, ale spíše hlavy.


Poté následovala Poráčská dolina, zde bylo opět pár brodů, ale nebyly hluboké a za sluníčka je bylo radost projíždět. Na konci doliny byla hospoda, ale Zdeňek nedovolil zde zastavit. To se později ukázalo jako šťastná volba, neboť kdo zde zastavil, tak díky šnečí rychlosti obsluhy zalitoval nad ztrátou času.
Další cesta až do Spišské nové vsi byla pěkná, takový pěkný bikový terén, jen naše kola byla opět totálně zabahněná. Ve Spišské jsme se v první hospodě ptali na benzínku s wapkou a číšník už měl odpověď natrénovanou, už na to prý odpovídá po několikáté. Dorazili jsme k wapce a zrovna chlapík skončil, vše měl uklizené a že jde domů. Poprosili jsme ho a on zase otevřel vrata, vše rozbalil, kola našamponoval a už se mylo. Když došlo na placení, tak řekl, že nic nechce, na kolo nemá ceník, peníze jsme mu vnutili. Poté co vše téměř uklidil a my se chystali k odjezdu, přijeli další závodníci. Chlapík jen zakoulel očima, prohodil "dnes domů snad nepůjdu" a začal vše opět připravovat na mytí. Zlatý to člověk.
Po večeři jsme měli menší krizi. Zdeněk si usmyslel, že musíme spát někde, kde se bude topit, aby si mohl vyprat a do rána to měl usušené. Zabili jsme hledáním takového ubytování dost času a sehnali jsme kulový samozřejmě. Tahle epizoda mě na...la. Nakonec jsme ještě vyrazili dále a skončili jsme v obci Hrabušice, kde na nás zpoza plotu jednoho z domů volal bodrý Moravák, pojďtě sem, máme to tu domluvený za pár éček. Tak jo, nebylo co řešit. Ubytovali jsme se v budoucí hospodě penzionu před dokončením. Bylo to i se sprchou, takže opět nocleh se vším komfortem.
Medvěda jsme neviděli, přejali dva velké kopce, posunuli se vpřed o 110 km a nastoupali 2972 m.

Den 4. - pod Tatrou sa blýská

Startujeme za rozbřesku, opět čekám na Zdeňka, ach ty starty. Počasí nic moc, chvílema prší, teploty rozhodně nejsou letní, navíc chvílema se pohybujeme dost vysoko (např. obec Vyšná Šuňava leží nad 800 m.n.m). Na lesních cestách je bahno. To kromě toho, že kvůli tomu občas ani nemůžeme jet a musíme tlačit také přináší možnost pozorovat stopy zvěře. Zdeněk má dobře nastudovanou medvědí problematiku, takže občas hlásí "tady je stopa medvěda". Já medvědí stopu nepoznám, takže jsem v klidu. Podél Černého Váhu to bylo zadarmo, svezli jsme se s kopce snad 20 km. Jak jsme se přiblížili Vysokým Tatrám, tak začalo regulérně lejt. V Ráčkové dolině nás GPSka zavedla do kempu a v kempu zahýbáme jak krabička velí a nejednou stojíme před potokem. Co potokem, spíše dravou říčkou. Koukáme na to dost nechápavě. Hned vedle je chata, otevře se okno a z okna na nás volají:
Rekranti: "půjdete přes řeku?..."
My: "hm, nó...a už tady někdo s kolem šel?"
Rekreati: "jó šel, jeden šel"
My: "tak to my jdeme také"
Rekreati: "nó, tak to jste borci, to my se teda jdeme podívat"
Rekreanti vylezli z chaty s lahví rumu a nabídli. Nenechal jsem se prosit. Je zima o co tady teďka budeme nacvičovat to není normální, když je vedle most. Ale hrajeme podle pravidel a na čistotě trasy nám se Zdeňkem záleží. Na drouhou stranu Honza Kopka před startem jasně řekl "s rozumem". Takže jsme se rozhodli, že jít přes ten potok i s kolem už je za hranou, tzn. více o držku než je zdrávo. Přelezeme to tedy jen s GPS bez kol. Vyrážím jako první, vyzbrojen klackem, zkušenosti nabité vloni při brodění Islandských řek se hodí. Valí to fakt slušně, bojuju, ale jsem na druhé straně. Pro kolo se vracím přes lávku, která je o něco níže, když vidím čím by mně to protáhlo, kdyby mě proud vzal, tak jsem rád, že jsem to nevěděl dříve. Zdenda do toho šel bos, blázen, ale dal to úspěšně také.
Máme za sebou další kunďárnu a můžeme pokračovat. Malé vysvětlení, tohle sprosté slovíčko jsem zaslechl poprvé ve videu z Loudání, myslím, že nejsem moc sprostý, ale na 1000 mil se toto slovíčko prostě občas hodilo. Občas je skvělé, že náš jazyk má tolikero výrazů jejichž zvolání do lesů má na psychiku očistný účinek.
Dále pokračujeme po tatranské magistrále. Nevím proč se tomu říká magistrála. Já bych to popsal takto: hnusná, kamenitá, bahnitá, traktory rozježděná cesta co je občas potokem. Tady jsme bojovali ve třech, neboť jsme se sjeli s Michalem. Vysvobození přišlo až v obci Kvačany, přestalo lejt, v místním obchodě jsme se zásobily cukříkama a dali krátkou pauzu.


Kvačanská dolina byla opravdu pěkná, zase jeden z krásných koutů Slovenské přírody. Za obcí Velké Borové přišel jeden z nezapomenutelných úseků. Bahno, bahno a nic než bahno. Tohle bylo fakt tak na gumáky. Úvozová cesta hore kopcom, takže nabylo úniku a 20 cm hluboké bahno. Prostě terén, kde každý krok je těžký a s težkým obahněným kolem dvojnásob. Když jsme vytlačili úvozovou cestou na kopec, čekal nás za odmněnu hřebínek. Tady už bylo sku..né bahno jen místy. Přesto chvílema cesta vypadala, jak kdyby tady zorvna probíhaly manévry tankového praporu.
Do obce Malatiná jsme dojeli s koly na hranici funkčnosti. Ale co to slyším? To je ... to zní jako ... no jasně, vždyť to je wapka. Štestí stojí při nás. Hned u prvního baráku místní kluci něco umývali a nechali nás si kola wapkou umýt.
Během mytí se setmělo. Jsme totálně zaprasení a promočení, budeme hledat ubytování pod střechou. Lidi nám poradili dvě místa, kde by nás mohli ubytovat, ale bohužel ani na jednom jsme neuspěli. Nedá se nic dělat, jedeme do hospody, tam se všechno vyřeší.
Už podle kol před hospodou tušíme, ano je to tak, uvnitř sedí Franta s Robinem. Navíc už měli sehnanou střechu nad hlavou a svolili, že se k nim můžeme přidat. Ubytování bylo luxusní, hostinský klukům půjčil klíče od staré roubenky, kam jezdí lidé jen na víkend a klíče ať ráno vrátíme v obchodě manželce hostinského. Taková důvěra, to se už jen tak nevidí. Takže spíme pod střechou, to je fajn. Večer nás ještě Robin zasvětil kterak sušit oblečení v mikrovlnce.
Dnes jsme opět bojovali s bahnem, přelezli divokou říčku, večer jsem zjistil, že můj zadek vůbec nevypadá dobře. Ujeli jsme 118 km a nastoupali 2493 m.

Den 5. - sluníčko a moje krize

Ráno se pakujeme z chaloupky, klíče vracíme dle instrukcí v obchodě, kde také kupujeme snídani. Do Ružomberku uběhla cesta snadno, zde míříme do supermarketu. Před supermarketem potkáváma další závodníky, takže nás tady na trávě na sluníčku hoduje povícero: Petr, Zdenda H., Martin, Michal, já a Zdenda. V tento okamžik ještě netuším, jak budou mé osudy s těmahle klukama spojeny.


Posilnění vyrážíme vstříc Velké Fatře. S těch medvědů přeci jen trošku obavu máme, takže nám vůbec nevadí, že pojedeme ve větší skupině. Jen jsme vyrazili, tak Martin, Zdeněk H. a Petr odbočili ka si úplně jinam, než jsme měli jet. Sjeli jsme se zase až v lese. Sice to byl krpál, ale bylo kráné počasí a v partě ten výšlap docela rychle utekl. V jednom místě jsme měli trošku potíže s navigací, protože různé GPSky nás navigovali na různá místa, problém byl v tom, že jsme měli nahranou odlišnou trasu. Navíc se k tomu přidala moje (a Zdeňkova), řekl bych až chorobná, touha po čistotě průjezdu. Dokonce jsem se kvůli tomu v jednom sjezdu dost daleko vracel, abych se ubezpečil, že jsme neodbočili špatně. Tímto vracením jsem se opozdil za zbytkem skupiny. Dojel jsem až na asfaltce, valím si to po ní údolím pěkně dolů, jen tak pro jistotu juknu do GPS a už brzdím, protože jsem kurňa zapomněl odbočit. Jak se tak otáčím, tak vidím v dáli ostatní. Také přišli na to, ž jedou blbě, jen jaksi později než já. Rázem jsem v čele skupiny :) Tohle byla situace, která se nám ještě vícekrát potvrdila. Jedeli člověk sám, je mnohem ostražitější, trasu si hlídá a nezajede si. Jakmile jede více lidí (stačí i dva), tak člověk vypne a jen tupě jede za někým.


Říčku Lubochnianku jsme překročili po pochybném mostku. Poté jsme zahnuli na modrou a následoval úsek později nazývaný "Úsek pod VN". Nejdříve jsme jeli do kopce, poté do prudkého kopce, pak jsme tlačili do prudkého kopce a nakonec jsme to rvali do brutálního kopce. Měli jsme jít po modré, ale tu jsme nemohli najít. Jediné místo, kudy by mohla vést vypadalo jako potok zaházený větvema kam až oko dohlédlo, takže tudy ne. Vydali jsme se tedy po jakési cestičce. Byla to cesta křovím, kopřivama, větvema, kolo často ani nešlo tlačit a muselo se přendávat přes větve. Chvíli jsem zkoušel vlastní variantu, ale to byla ještě větší pitomost. Navíc bylo fakt vedro, byl jsem úplně vyšťavený ... padala sprostá slova. V jeden okamžik jsem propadl trudomyslnosti, sedl si kopřiv a otevřel krabičku s cukříky a musel si jich několik šlehnut, aby to se mnou nasrá...m neseklo. Zpětně vzato bylo tohle místo pro mě osobně psychicky nejnáročnější, neměl jsem chuť se na to vybodnout, ale najít sílu pro další krok bylo neskutečně těžké. Michal zde měl údajně také zvláštní rozpoložení mysli neboť údajně do krajiny řval "Medvěde pojď a sežer mě!".
Kluky jsem dojel pod kopcem a celí hladoví jsme začali hledat hospodu. V jakési vsi hospoda otevírala za chvíli, ale nevařili, nu což, alespoň jsem si dal kofolu a pivko. Já, Zdeněk a Michal jsme odjížděli poslední a ukázalo se, že nám přebývá batoh, který není nikoho z nás. Aha, ten patří Zdendovi H., a odjel bez něj, Michal mu ho tedy vzal a jedeme dále.
Otevřenou hospodu jsme našli až v Žabokrekách. Ke vší smůle během přípravy jídla vypadla elektřina, takže jsme zde zabili docela dost času. Po jídle na mě padla únava. Krize je tady. Ostatní chtěli ještě dnes přejet Malou Fatru, na to jsem se ale vůbec necítil a Zdeňkovi se také moc nechtělo, tak jsme se oddělili. Průběžně jsme se ptali po ubytování, ale neměli jsme štěstí, dojeli jsme až na konec údolí. Zde bylo volno jen v hotelu za cca 100 E, tak to zase né. Celkem nešťastně jsme seděli před hotelem a dumali co dále. Jet dále a spát v lese kdesi v Mále Fatře s medvědama se nám nechtělo, vracet se v protisměru trasy a hledat ubytováni se nám také nechtělo. Najednou přišel starší pán a povídá "A co vy tady chlapci?". Vysvětlili jsme mu naší situaci. Celkem bez váhání odpověděl "No, tak s tím něco uděláme.". Byl to místní noční hlídač a načerno nás pustil do místnosti horské služby, kde byly postele, sprcha ... prostě luxus, jen prý máme ráno brzo zmizet. To byl ale přesně náš plán, takže to bylo ideální. Opět jsme měli štěstí na člověka, který nám naprosto nezištně pomohl.
Překonal jsem 1. krizi, celý den bylo krásně, ujeli jsme 99 km a nastoupali 2613 m.

Den 6. - přejezd do ČR a Zdendova krize

Ráno jsme se rozloučili s nočním hlídačem, dali mu pár EUR na pivo a v 5:25 jsme vyrazili vzhůru na Malou Fatru. Do kopce to po ránu docela šlo a sjezd byl parádní a dlouhý. V tomhle sjezdu, ale i na jiných místech, jsem řešil dilema, jestli jet opatrně, přeci jen cesta bude ještě dlouhá, na nosiči mám báglík atd. nebo to valit tak, abych měl potěšení ze sjezdu. Naším dalším cílem byl CP1, čili 1. oficiální záchytný bod, který byl u Hričovského Podhradie. Jelikož jsme nepotřebovali žádný větší servis na kolech, tak jsme se na CP1 moc nezdržovali. Překročili jsme Váh a začali jsme stoupat na hřeben Javorníků, tedy do ČR. Během stoupání nás zastihla bouřka s pěkným ceďákem. V 15:45 jsme byli na hřebeni a tím pádem v ČR, sláva, už jsme skoro doma :).


Následující úsek jsem znal z Loudání a možná proto jsem byl v pohodě i když jsme kvůli bahnu chvílema zase museli tlačit, byli jsme špinaví jak prasata a kola trpěla. Na Portáši jsme trošku pojedli a hlavně jsme si zde umyli kola, čímž jsme je opět uvedli do celkem provozuschopného stavu.
Poté nás čekali lahůdky, o kterých jsme věděli již předem, že to bude masakr. A byl. Krpál z Krkostěny do Pápajského sedla jsem skoro celý sjel, což dodnes nechápu jak jsem v tom bahnu s naloženým kole dokázal. Z Papájského sedla nás čekal výstup na Makytu, kterou jsme na Loudání přecházeli opačným směrem. Vše bylo po deštích rozbahněné, takže jenom se v nejprudším svahu nad Papájským sedlem udržet byl výkon. Natož do toho kopce rvát kolo. S vypětím všech sil jsme se vyškrábali nejprudším kopcem a následoval nekonečný úsek nošení kola přes kameny po státní hranici. Bylo to těžší než na Loudání, protože tam jsme šli po červené turistické značce a ta nevede tak debilní cestou jako je cesta přímo po hranici. Zdenda už tady byl pořádně nasranej, v jednu chvíli vzal bidony s vodou a všechno vystříkal na převody kola ve snaze je alespoň trošku očistit. Nechápavě jsem na něj koukal a říkám "co budeš teďka jako pít?", Zdenda: "radši chcípnu žízní než tohle...". Makytu jsme dosáhli v 19:07. Honil nás čas, nechtěli jsme se toulat potmě. Za Makytou to opět moc jezdivé nebylo, spousta bahna, větví, časté tlačení. V nějakém sjezdu Zdendovi chytly saze a zmizel. Do motorestu v Lidečku jsem dorazil se setměním ve 21:10. V motorestu nám půjčili kbelík s vodou (což bylo ostatně v jejich zájmu) a totálně zabahněná kola jsme tak opět uvedli do trošku přijatelného stavu. Během mytí přijel jeden z fulistů, zastavil a vypadlo z něj "a tohle mělo bejt jako co ???". Ještě vysvětlím pojem fulista. Dost lidí jelo ve skupinkách 2-3 lidí, u většiny lidí jsme nevěděli jak se jmenují, ale občas jsme se někde minuli a prohodily pár slov. Některé skupinky jsme si se Zdeňkem pojmenovali:
fulisti - partička tří chlapíků, z toho dva bráchové, všichni jeli na celopérech.
démoni - Petr a Zdeněk H., dříve narození, dali se dohromady náhodou až zde, dávali nám na prdel.
Večerní revize zadku neukázala nic pěkného, ale jet se s tím ještě půjde. Také jsem večer dostal podpůrnou SMSku od Michala, spolubojovníka z Loudání, se kterým jsme spali také v tomto motorestu, jak symbolické, pachatel se vrací na místo činu.
Dnes to byl mazec, strávili jsme na cestě 15:43 hod., ujeli jsme 120 km a nastoupali jsme 3359 m.

Den 7. - parádní pojezd

Ráno Zdenda vyměnil brzdové destičky, v místní samoobsluze v Lidečku jsme se pořádně nasnídali a vyrážíme. Když odjíždíme, tak se proti nám vrací jeden s fulistů. Bolí ho kolena tak, že už prostě dál jet nemůže, škoda. Hostýnské vrchy byly ještě celkem rozbahněné, ale oproti předchozím dnům už to nebylo tak hrozné. Cesta celkem utíkala, někde u Pančavy mně Zdeněk kousek ujel, ale za chvíli jsem ho ztratil úplně z dohledu a jeli jsme sólo. Průjezd jednou óbr kalůží nevyšel a hodil jsem tlamu do bahna, grrr, naštěstí bez následků.
V jednom ze sjezdů jsmem předjel démony, v dalším kopci - výtlači mě ale dojeli, takže jsme tlačili společně. Opět jsme se blížili do terénu mně známého z Loudání. A zrovna se to hodilo, potřeboval jsem doplnit tekutiny, pivko Na Trojáku bodlo. Další cesta po hřebeni Hostýnek byl luxus, suché cesty, sluníčko, pěkně se mně jelo, sjezd do Bystřice pod Perštýnem byl těžký, ale pěkný. V hospodě u cesty jsem narazil na Zdeňka a Martina. Takže rychlý pozdní oběd a v 16:50 frčíme dále. Další cesta byla chvílema i po asfaltu a dokonce i po cyklostezce podél Bečvy. Pěkně nám přiskakovaly kilometry. Během mírného stoupání podél Uhřínovského potoka mně cosi louplo v levé noze a bolelo to při každém záběru, takže jsem mohl šlapat defakto jen jednou nohou. Doploužili jsme se ale až do Potštátu. Zde jsme našli ubytování s hospodou, kde už před námi nějací závodníci spali. Hospodská už byla připravené na to, že budeme startovat brzo, klíče ať prý dáme do schránky. Bohužel předpověd počasí podle hostinské byla mizerná a zítra prý bude lejt, grr a to jsme chtěli zítra dojet do Františkova (cíl poloviční trasy).
Dnes byl pěkný den bez větších potíží, na trase jsme strávili 13:30 hod., ujeli jsme 119 km a nastoupali jsme 2786 m.

Den 8. - smolný

Ráno se probudím, protáhnu se, jdu na balkón rekognoskovat meteo situaci a koho to nevidím? Démoni už jedou a štrádujou si to pěkně kolem nás, což o to, že to jsou ranní ptáčata, to my víme, ale naše trasa tudy vůbec nevede, tak se alespoň zdravíme. Zdendovi je po ránu těžko od žaludku. Před Budišovem pod Budišovkou jsme dojeli Martina, v Budišově jsme zahlédli démony, téměř mysticky se před námi mihli na křižovatce, kde naší trasu křižovali zcela kolmo k jejímu směru. Dáváme druhou snídani na benzínce, Zdendovi není moc dobře, Martin je unavený a plánuje se koupat v přehradě, kolem které máme jet. Na benzínce ovšem nabídka jídla byly jen sušenky, což na Zdendův podrážděný žaludek není ono, přesouváme se do hospody, doufáme, že něčím rozumným k jídlu se to uklidní. Bohužel, co Zdenda snědl, to šlo ven. Je to ale bojovník, jedeme dále. Jenže to prostě nejde, cestou Zdeněk zvrací. Je jasné, že dále to nepůjde. Ve Dvorcích hledáme ubytování, bohužel jediné dostupné má problém, že pokoj bude volný až večer.
Je to situace na hovno. Abych tady se Zdeňkem zůstal do doby než mu bude lépe se mně nechce, ale nechat ho tu samotného, když je vyčerpaný a zralý tak do postele, ale postel bude až večer, se mně také nechce.
Nakonec ale jedu dál a Zdeňek zůstává ležet ve stínu za barákem, kde ho večer ubytují. Jedu dál, ale náladu mám pod psa a váhám, jestli jsem tam neměl zůstat. Je to drsný závod a předem jsme se domluvili, že když jeden nebude moc dál, tak druhý jede dál. Na druhou stranu jde o zdraví, čert ví jak je to vážné. Pere se to ve mně. Už jsme se rozdělili na Loudání a teď zase, ach jo.


Čas se nachyluje a je jasné, že jestli chci dojet do Františkova, tak tam dojedu za tmy. Ve stoupání z Malé Morávky jsem před sebou zahlédl Martina. Dojel jsem ho ale až před stoupáním na Dlouhé stráně, když zrovna jedl. Dál jsme jeli spolu. K horní nádrži přečerpávací elektrárny Dlouhé stráně jsme dorazili se setměním. Během předepsaného kolečka kolem nádrže jsem museli začít svítit. Ovšem výhledy na osvětlená města hluboko pod námi byly úžasné, nezapomenutelné.


Následoval sjezd do Koutů nad Desnou, částečně po silnici, kousek po sjezdovce a potom bikeparkem. Prima nápad, v bikeparku jsem ještě v životě nebyl. Jenže s naloženým kolem, unaveným tělem a světlem, které po každém hrbolu začalo svítit směrem do kosmu a po větším hrbolu do mého ksichtu, jsem si ten sjezd spíše vytrpěl než užil. V Koutech už jsme věděli, že Františkov je za kopcem, takže jsme fakt toužili tam dojet. Ale za jakým kopcem. To byl zase krpál jak hrom, cca 400 výškových metrů. Zase jsme hodně tlačili, závěr po kamenech byl lahůdka, hořká lahůdka. Tesně před Františkovem jsme lehce zvorali trasu a k chalupě přijeli po silnici místo po sjezdovce. Přijeli jsme společně s démonama ve 2:00. Nějaká euforická radost se nekonala, od Zdeňka jsem nedostal info jak je na tom, tělo bolelo, hlava už nemyslela, sprcha a spát, jestli pojedu dále se rozhodnu zítra.
Zatím nejhorší den, 145 km, 3775 m. nastoupáno. Na trase stráveno 18:36 hod.

Data

Přehled jednolivých etap
DatumČas strávený na koleUjeto kmPřevýšeníGPS log
Ne 3.7.20116:30701590GPS log
Po 4.7.201114:121102096GPS log
Út 5.7.201115:121102972GPS log
St 6.7.201115:471182493GPS log
Čt 7.7.201114:25992613GPS log
Pá 8.7.201115:431133359GPS log
So 9.7.2011
13:30
1192786GPS log
Ne 10.7.201118:361453775GPS log
Součet
113:55
88421684

Fotky zde.

Jak to bylo dále si povíme v dalším díle vyprávění.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tomáš U. Tomáš U. | 14. května 2012 v 20:36 | Reagovat

Hodně pěknej článek :D Napadlo mě, jak by jsi srovnal Loudání a 1000 mil? Myslím především náročností trasy.
A ten čas pohybu je teda neskutečnej...18 hodin...na Loudání jsem měl max 10 hod. a už to mi přišlo jako docela dost :D
Jedeš letos zase oboje?
Těším se na pokračování

2 Radek Radek | 14. května 2012 v 20:53 | Reagovat

[1]: Ahoj, porovnání jsem psal sem: http://www.cykloturistika.cz/casopis/2011-10/ukazka2 (nekde dole), je tam i porovnání od Štěpána. Letos chci jet jen Loudání. Jakto že tě nevidím na soupisce Loudalů pro letošek, maturita?

3 Tomáš Tomáš | 14. května 2012 v 22:19 | Reagovat

Ahoj, bohužel přesně jak píšeš...Maturita. Takže naježdíno mám letos, tak 100 km a ještě ke všemu nic neumim :D
Za tři týdny budu fandit a doufám, že bude další série článků, když už to nezažiju osobně (už vidim jak budu naštvanej, že nejedu)

4 Ales Ales | Web | 15. května 2012 v 20:47 | Reagovat

Krásně napsáno. Máš takový strhující styl, že člověk se uplně cítí být tam. (a ani se nezamaže od bahna) :-D

5 Radek Radek | 16. května 2012 v 7:07 | Reagovat

[4]:Dik za pochvalu :)

6 Lukáš Lukáš | 16. května 2012 v 17:25 | Reagovat

To musí být výkon po roce vzpomínat tak detailně na trasu, kterou jsi tehdy jel. Pěkně se to čte, jen co je pravda :o)

7 Radek Radek | 16. května 2012 v 19:37 | Reagovat

[6]: Ono kdyz mas log trasy, tak to vidis kudy jsi presne jel a v kolik jsi tam byl a nektere historky se jentak nezapominaji :)

8 Brahma Brahma | E-mail | 16. května 2012 v 23:16 | Reagovat

Nádhera, skvěle napsáno. Tak věrně, že už ani moc netoužím to také zažít. Líp se o tom čte.

9 Radek Radek | 17. května 2012 v 20:27 | Reagovat

[8]: To je ale velká škoda, že to nechces zažít, přicházíš o velice zajímavý zážitek :)

10 Michal Michal | E-mail | 20. května 2012 v 21:24 | Reagovat

Ahoj Radku, zdravím tě z Kostomlat. Zrovna to tady čtu se svými syny a oni se mi smějí, že jsem chtěl být sežraný medvědem. Máš to moc pěkně napsané. Měj se Michal. :-)

11 Radek Radek | 21. května 2012 v 9:01 | Reagovat

Ahoj, tak ještě že jsi ho nepřivolal :). Ještě "pár" let počkáš a pak můžeš na trať vyrazit s klukama :)

12 whistles whistles | Web | 21. června 2015 v 20:18 | Reagovat

online pujcka pred výplatou otrokovice :-|

13 anatoly anatoly | Web | 22. června 2015 v 23:43 | Reagovat

nebankovní půjčky recenze :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama