Ohlédnutí za 1000 mil 2011 2/2

17. května 2012 v 22:19 | Radek |  Kolo
Pokračování vyprávění o 1000 mil.

Den 9. - jedu dál a romantika

Ráno se probouzím do ospalého rána, v cíli poloviční trasy panuje poklidná atmosféra. Někdo už ráno vyrazil do druhé poloviny trasy, někdo zde již dosáhl svého cíle čeká na odvoz domů.
Já ráno bohémsky snídám (co do stráveného času a počtu chodů), oproti včerejšku vidím svět optimističtěji. Tělo (až na ten zadek) docela funguje, takže pojedu dál. Ve Františkově byla pro nás připravená luxusní věc - servis kol. Kolu se tak dostalo pečlivé očisty a namazání a nechal jsem si vyměnit brzdové destičky. Nějak jsem ale neměl náladu nikam spěchat, takže než jsem nabil elektroniku, přebalil se, pokecal, odevzdal data z GPS a odhodlal se do toho zase šlápnout, tak bylo po obědě.


Ujel jsem ale cca kilometr a otočil jsem to zpět. Přijedu opět do Františkova, všichni na mě koukají co to má znamenat. Povídám "prdím na to, už mě to nebaví, jedu domů". Bohužel jsem asi nebyl dost přesvědčivý a tahle mystifikace mně nevyšla. Důvod návratu byl daleko prozaičtější, zapomněl jsem zde vyprané oblečení.
Takže vyrážím znovu. Po dlouhém stoupání jsem dojel démony a Martina, jeli jsme chvíli spolu, ale pak jsme se s Martinem zastavili na oběd v hospodě v Malé Moravě. Jak je ten svět malý, v této hospodě jsme jednou zakončovali běžkový výlet (který by také vydal na článek). Popadla mě zde nějaká melancholická nálada, sedíc na sluníčku před hospodou na zahrádce s půllitrem plným třpytivého zlata, troška radosti z dosažené poloviny trati, trocha smutku z rozdělení se se Zdendou a špetka nejistoty z toho, co nás ještě čeká.
Dopít a jede se! Nejsme na dovolené. Vystoupali jsme na další kopec ke Svaté Trojici, sjeli do Červené vody a začali stoupat na Suchý vrch. Po modré to byl opět výtlač, jak tak tlačíme, tak míjíme nádhernou chalupu na úžasném místě. A chalupník nás láká na buřta. Bráníme se, my musíme ještě někam dojet dneska, jsme na závodě. Neubránili jsme se. Úžasně pohostinní lidé, dlužím jim lahváče a večeři. Jak tak sedíme u ohně s výhledem do krajiny, najednou kolem tlačí démoni. I je lákal chalupník k posezení, ale oni mají morál a tak pokračují dále a na náš účet prohlašují:"jo, nezodpovědné mládí". Kdyby mně v té chvíli někdo řekl, že démony dojedu až za několik set km, tak bych tomu nevěřil. Už jsem si zvyknul, že se během dne několikrát potkáme.
Na další cestu se vydáváme již za šera a později již v úplné tmě vyměňuji v lese duši v předním kole. Ležení jsme rozložili pod slunečníky hospody na Suchém vrchu.
Dnes jsem se po trase posunul vpřed o 58 km a nastoupal 2200 m, trvalo to 9:28 hod.

Den 10. - bolestivě rodným krajem

Spát na největším kopci v okolí nebyl nejlepší nápad, Martin lehce nastydl. Při nákupu snídaně v Mladkově si uvědomuji svoji rozežranost, snídaně mně stála snad 100 Kč. S Martinem máme podobné tempo, takže jedeme spolu.


Postupně se přibližujeme k Orlickým horám, což jsou nejbližší hory mému rodišti, takže je považuji za domácí. Otřeme se o Pastvinskou přehradu a před Zemskou bránou odbočíme od Divoké Orlice a stoupáme na hřeben Orlických hor. Od pevnosti Hanička už znám hřeben nazpaměť a Martinovi slibuju, že v hospodě budeme za chvíli. No, nebylo to úplně zadarmo. Obědváme na Masarykově chatě a tady jsem udělal taktickou chybu. Snědl jsem toho moc a výsledkem byl totální útlum, ještě že jsme se svezli vstříc Stolovým horám pěkně z kopce.


Kromě krize "ztráta výkonu" mě ještě začalo dost nepříjemně bolet levé koleno. Cesta se stala utrpením, musím se přemáhat. U Machovského kříže se vracíme do ČR a rázem jsme ve světě skal. Bohužel to také znamená, že občas tlačíme nahoru a občas nedáváme ani sjezd dolů. Odpoledne mně už bolela obě kolena, ale v podstatě mně to tak nějak přestalo vadit, hlava se s tím smířila. Kdesi v lesích jsme potkali chlapíka na horáku. "Nazdáár, vy jedete těch 1000 mil co? ...", následoval podrobný výklad trati kudy pojedeme, co nás čeká, na co si máme dát pozor, "... zavolám kámošovi a u něj přespíte." Náš dnešní cíl tak byl určen. Dojeli jsme do Teplic nad Metují, kde jsme přespali u Tomáše Čady (pořadatel Sudet), který ještě večer ochotně zašel do obchodu a prodal Martinovi pár potřebných věcí na kolo. Večer jsme ještě s Tomášem studovali na internetu kde kdo je, démoni nám teda dost ujeli.
Z trasy jsme ukrojili dalších 105 km a 2365 výškových m. za 14:22 hod.

Den 11. - je to stále těžší

Ráno jsme udělali v sámošce opět velký nákup, neboť nás čekal delší úsek Polskem a zloté jsme neměli. Obkroužili jsme Adrpašsko-teplické skály a poté se vydali na cestu po hranici. Opravdu to byla cestička vedoucí přímo po hranici s Polskem, chvílemi to byla pěkná cestička občas jsme ale jeli v podstatě borůvčím, což dělám dost nerad. V závěru jsme dokonce jeli po skále :).


Potom šup do Polska, kde se nám moc nedařilo. Za Blažejowem jsme zakufrovali a museli se kousek vracet. Před obcí Szczepanów přišla krize. Obvykle jsme měli štěstí, že krize přišla na jednoho z nás. Tady se to ale naneštěstí sešlo tak, že jsme měli krizi oba. Pamataju si to dost živě. Sedíme v zastávce u jakési hlavní silnice, občas prohučí kamión, práší se, je vedro, sedím, láduju do sebe sladkosti a salám, bolí mě koleno, nemluvíme, síly nejsou, čekají nás Krkonoše.
Jedeme dále, teda spíše tlačíme. Stoupání na přechod na Pomezky dává zabrat. Jak už nejsou síly tak tlačíme často i části kopce, které se dají normálně jet. Jsme v Čechách, hledáme naší "benzínku", potřebujeme natankovat energii. První hospoda kde jsme zastavili měla příjemnou servírku, rozumné ceny. Kocháme se výhledy, je větrno, ale slunečno, jak se vlastně oproti nekonečnému Slovenskému bahnu máme skvěle, čeká nás sjezd, trošku se nám vylepšuje nálada. Výjezd z Pece pod Sněžkou na Výrovku byl pro nás opět z větší části výtlač. V paměti mně uvízla obytná Avie, která jela tím prďákem dolů, s takovým strojem to musí být adrenalin (a co tam nahoře vlastně dělala?). Na Výrovce byla domluvená pro účastníky 1000 mil možnost přespání v zádveří. Uvažovali jsme, že tady přespíme, ale do chaty jako takové jsme se nedostali, takže pojedeme dále. Snědl jsem tady Milu. Je neuvěřitelné, jaké detailní kraviny si člověk pamatuje, ale možná v ten okamžik ta jedna blbá sušenka byla to nejdůležitější na světě.


Kousek za Strážným, když jsme se plazili naším šnečím tempem do kopce, tak kde se vzala tu se vzala, byla u cesty na dřevěné tyčce reklama na ubytování "s novou výřivkou v ceně". Nebylo o čem, vytasili jsme heslo "jsme přece na dovolené". Teplá sprcha, točené plzeňské, teplá večeře, jen na tu výřivku už nám nezbyla energie. Venku mezitím začal pěkný ceďák a lilo celou noc.
Dnes jsme ujeli 89 km, na trase jsme strávili 13:09 hod a démony jsme nedojeli, naopak ještě více nám více ujeli. Nastoupali jsme 2534 m.

Den 12. - sám na trase

Večer jsme plánovali jak budeme vyrážet za svítání, ale vyjeli jsme až v 7:30. Ve Špindlerově Mlýně jsme opět vybílili sámošku a mohli jsme vyrazit. Tlačením vpřed! Čekal nás totiž výtlač sjezdovkou na Horní Mísečky a potom ještě výjezd na Dvoračky (1140 m.nm.) dále sjezd do Harrachova, zde oběd. To je gastroturstika co?


Potom Jizerky, ty byly celkem zadarmo, neboť jsme je projeli po dobrých cestách a už jsme se těšili do CP3. Když jsme jeli Bedřichovem, tak na nás někdo volá "Nejede 1000 mil?", byla to osobně majitelka chaty, kterou poskytla pro CP3. Ochotně se s náma (a s prckem ve vozíku za kolem) vrátila až na chatu abychom nemuseli bloudit.

Na chatě bylo příjemné přátelské zázemí a vychlazené dary od sponzora Bernarda, to bylo nebezpečné. Já jsem byl rozhodnut jet ještě dále, Martin tu chtěl zůstat a pořádně si odpočinout. Nevím kolik Bernardů ve mně skončilo, ale bylo to přesně tolik, že dát si ještě jednoho, tak už jsem opravdu neodjel. Když jsem se chystal k odjezdu, přijel Ondra Malý. Další cesta po Jizerkách byla moc pěkná. Úplně to nechápu, ale docela mně to jelo a chtěl jsem dojet až do Lužických hor, kde jsem měl spadeno na přístřešek, který jsem si matně pamatoval z návštěv těchto končin. V Hrádku nad Nisou už jsem byl hladový, ale potkal jsem jen pochybnou čínskou restauraci a bál jsem se nechat kolo venku před hospodou. Za Hrádkem byla jakási letní hospůdka, záchrana, myslel jsem si. Nevařili, takže k večeři jsem měl půl pytlíku oříšků a tatranku. Potmě jsem vjel do Lužických hor. V té tmě vypadaly skály docela tajemně, až by se jeden bál. Noční ježdění moc nemusím, navíc už jsem sotva pletl nohama a vysněný přístřešek se né a né objevit. Když jsem zahlédl luxusní pažit pod borovicemi bylo rozhodnuto. Když jsem uléhal, začalo poprchávat, ale už jsem neměl sílu to řešit a usnul jsem. V noci nepršelo.

Dnes poprvé sám na trase, ujeto 115 km, nastoupáno 2727 m, na trase stráveno 15 h (z toho 1,5 h na CP3), démoni opět nedostiženi.

Den 13. - tak popojedem

Ráno jsem ujel snad ani né kilometr a dojel jsem k luxusnímu přístřešku. Posnídal jsem na jakémsi odpočívadle pro turisty s luxusním výhledem na Ještěd, není nad kus salámu a Colu ke snídani.


Jedu si tak Lužickými horami a uvažuju, že už strašně dlouho nebyla na trase žádná úchylárna v podobě brodu či nesení kola přes nějaký krpál a proto ... a proto jsem zahnul na žlutou do Antonínova údolí. Nutno přiznat, že nosící úsek nebyl dlouhý a zbytek údolí byl pěkný. Vlastně jsem si speciálně v Lužických horách několikrát říkal, že se sem budu muset ještě někdy vypravit. Z průjzedu Českým Švýcarskem jsem měl obavy. Představoval jsem si, jak budu muset kolo nosit někde po skále. Naštěstí Kopka není Čépa, takže průjezd Českým Švýcarskem byl hladký a navíc pro mě jakožto kochacího cyklistu i moc zajímavý. V pravé poledne jsem přívozem překročil Labe. Potom následovala krátká exkurze do Německa. Kvalita německých lesních cest je až úchylná, horské kolo není v lese na cestě snad ani potřeba. Kdesi pod Děčínským Sněžníkem jsem zachraňoval partu cykloturistů, kteří nemohli přijít na to kde jsou. No, byly už pěkný kousek mimo jejich mapu.
V obci Sněžník byl čas na oběd. Možná to vypadá jako nějaký gastro zájezd, ale ona je to celkem věda s tím jídlem. Jíst jenom nějaké sušenky apod. nejde, takže je občas třeba navštívit hospodu a to není jen tak, musí člověk koukat do mapy dopředu aby odhadl kde vůbec nějaká bude a jeli jich více, tak je třeba vybrat tu, kde to bude nejrychlejší, páč čas se počítá. Ještě je třeba také brát ohled na to, že člověk chce mít kolo nablízku, aby měl také na čem jet dál.
A ve Sněžníku mně to vyšlo parádně, s kolem až na zahrádku, velká nabídka, dobré jídlo, dobré ceny, rychlá obsluha, voda zadarmo. Za 25 min už zase frčím dále. Další část trasy jsem znal z jarního cyklopuťáku, takže navigace byla jednodušší.

Chvílema jsem si připadal jak stopař. V bahně jsem sledoval stopy, jaký mají vzorek, kolik jelo kol, jak asi mohou být staré. No, hlavně jsem dumal, jak daleko mohou být démoni předemnou. Přiznám se, že mě to mrzelo, že nás tak předjeli. Na Komáří Hůrce dost foukalo, tak jsem dojedl oříšky z předchozího dne a hodil do sebe pivko.



Sláva, před Českým Jiřetínem jsem dojel démony, respektive jsem dorazil k přístřešku, když už byly ve spacáku. Ovšem vzpomínky na Český Jiřetín mám spojeny hlavně s tím, jak jsem ve své chorobné touze dodržet trasu bloudil někde po lese, lezl křovím jak magor a úplně zbytečně, mělo se to prostě projet po silnici. Nedaleko za Českým Jiřetínem jsem padnul do trávy a usnul.
Dnes 142 km, 3286 výškových m. a 17:30 hod na trase, dnešní SMS do centály: "Sedim v hospode, kdyz se rozsedim spim zde, jinak zkusim jeste popojet."

Den 14. - dám to dnes?

Budíček v 5:00, v 5:20 už točím šlapkama. Je zima, mrznou mně ruce, rukavice nemám, nemůžu prakticky řadit. V Nové Vsi snídám, sedím na lavičce u rybníka a pokouším se rozehřát se na sluníčku, je zase krásný letní den. Za Mikulovicema si užívám úchylárnu dne, tlačení jakousi rozoranou loukou, kde trčí po těžbě jen pařezy, to že občas jdu potůčkem už nějak neřeším, takovýma prkotinama se nehodlám zdržovat, hlavně vpřed.
Další část cesty si opět vybavuju z jarního puťáku, takže nemusím moc navigovat a pěkně to utíká. Minu v. n. Přísečnice. V Kovářské se stavuji na oběd. Kromě jídla jsem si dal dvě pivka a to byla velká chyba. Následovalo stoupání na Klínovec. Přišla na mě totální krize, usínal jsem za jízdy při šlapání na tajtrlíka. Štěstí, že to bylo po lesních cestách. Mihotal jsem se jak ožralý od levé krajnice k pravé a zpět. Nohy točili šlapkama, ale hlava měla výpadky. Utěšoval jsem se tím, že příkopy vypadají pěkně měkce, takže je jedno kde skončím.
Slezl jsem z kola raději. Sedím v příkopě, žvýkám čokoládu a přemýšlím, jestli si nemám dát dvacet. Ne, jedu dál! Ne, vždyť spím! Jedu, nebo mně dojedou démoni! Nejedu, vždyť si rozbiju hubu někde. Vylezl jsem z příkopa a ... a musel jsem se podívat fo GPSky kam mám vlastně jet, protože jsem už nevěděl odkud jsem přijel. Když jsem tlačil závěrečný kopec na Klínovec, tak na mě paní volala "to jdete špatně, tohle je sjezdovka, vemte to po silnici". Vysvětlujte ale někomu, že já musím zrovna touhle cestou a že už to takhle dělám pomalu 14 dní. V Božím Daru jsem měl menší zdržení, protože jsem si musel vybrat peníze z bankomatu, už jsem projedl a probydlel svůj rozpočet, potom ještě kafe na benzínce a jede se dále. Chvílema jsem si připadal jako znalec Krušných hor, protože semtam se mně vybavovala cesta jak jsem tudy šel pěšky, některé úseky z běžek, některé z kola. A přitom jsem tady byl jen párkrát. Ale je fakt, že můj další cíl, hospodu v Horní Blatné jsem měl v hlavě už od Božího Daru. A bylo to úžasné, teplá večeře, kofola a zákusek a na stovku mně chtěla slečna ještě vracet, to je ráj.
Večer jsem měl problém s odesláním SMSky, protože jsem dlouho nemohl chytit signál. Snad hodinu jsem jel, než jsem narazil na silnici, po které jsem se vydal mimo trasu, abych se přiblížil k civilizaci (Krásná Lípa) abych mohl odeslat SMS. Do Kraslic jsem dojel ve 21:30 a zde jsem se rozhodl, že už to dojedu, do cíle zbývalo cca 35 km. Nasadil jsem světlo a vyrazil. Začal jsem být trošku nervózní, říkal jsem si "hlavně to teď nepos...". Hlavně když jsem jel z kopce, tak to bylo velké dilema, už jsem chtěl být v cíli a zároveň jsem se snažil se moc nerozvášňovat, neboť už jsem byl unavený a neměl jsem moc silné světlo. Ale ani to nepomohlo. Cink, křuch! Zastavím, nic se nestalo. Zkoumám, co bylo příčinou těch zvuků. Aha, projel jsem ohradníkem. Takže jsem se musel vrátit a opravit ho. Fajn, tak teď jsem uvnitř ohrady, snad mě tady nebudou honit býci.
Ještě projet pár vesniček a Kamenné vrchy. A už míjím kostel ve Skalné, hodiny ukazují něco po jedné hodině. Přibližně v 1:20 jsem dorazil do cíle, do chaloupky ve Skalné. Tak a je konec, konec dobrodružství, zítra se probudím a už se nevydám na trasu.

Den poté

Ráno se probouzím brzo, snad první v chalupě, tělo je pěkně zlblé. Dopoledne si užívám posezení na zápraží chalupy, kecáme a popíjíme sponzorské milodary. Pochavuluju si, že jsem měl štěstí a nemusel jsem řešit problémy s kolem, Tomáš koukne na moje kola a praví "a co ten chybějící drát"? No jo, není tam, ještě že jsem to do teď nevěděl, akorát bych se cestou stresoval nebo zdržoval opravou.
Také jsme s Honzou Kopkou, Ivčou a Tomášem vyrazili na malý cyklovýlet k prameni Kyselky a na místní (téměř nově postavený) hrad Vildštějn. Odpoledne také dojeli démoni, tedy Zdenek a Petr.
Do Prahy jsem jel autem s Tomášem (díky za odvoz), cestu jsem prospal a na Střížkově málem nevystoupil z auta, jak mně bolelela kolena.

Přehled jednolivých etap
DatumČas strávený na tratiUjeto kmPřevýšeníGPS log
Po 11.7.20119:28582200GPS log
Út 12.7.201114:221052365GPS log
St 13.7.201115:12842676GPS log
Čt 14.7.201115:471152981GPS log
Pá 15.7.201117:341423286GPS log
So 16.7.201120:011703715GPS log
Součet91:2467417223
Poznámka k tabulce: km a v. m. jsou podle údajů na cykloserveru, importem trasy na cykloserver se ale trasa vždy o cca 5-10% zkrátí.

Můj výsledný čas byl 13 dní a 11 hod a 15 min, celkem to bylo cca 1600 km a 38907 výškových metrů, výsledková listina zde.

Fotky zde.

Dodatky

Kolo
Jel jsem na Meridě HFS 2000 pár měsíců staré, před odjezdem byl na kolo dán nový střed šlapek. Během cesty jsem neměl žádný technický problém (kvílející a škrundající brzdy nepovažuju za problém), jen ten jeden drát v předním kole jsem někde potratil. Ve Františkově jsem měnil jen destičky. Po návratu jsem vše rozebral, vyčistil, namazal, nic jsem neměnil, kazeta sice byla mrtvá, ale jezdím ji do dneška.

Bagáž
Měl jsem velkou brašnu v rámu a jeden nepromokavý bágl, který jsem vezl buď na nosiči nebo na zádech. Kolo nemá v rámu úchyty na nosič, to jsem řešil pomocí home made udělátek, která jsem uchytil pod rychloupínák. Home made blatníček inspirovaný tímto se neosvědčil, proti vodě super, do velkého bahna naprd.

Ostatní
GPS: Garmin Oregon - osvědčil se velice, jen ten display by mohl mít lepší čitelnost.
Baterie do GPS: lithiové AA - drahé, ale osvědčili se.
Telefon: Nokia 3310 - ten prostě nemohl zklamat.
Světla: vlastní čínské LED světlo na 2xAA, půjčené LED světlo na 2xAA, čelovka. Tady jsem podcenil uchycení světla ke kolu, které jsem neměl vyzkoušené a nefungovalo to dobře.
Foťák: vodotěsný Samsung WP10 - osvědčil se.
Spacák: Prima Tulák - vhodnější jsem neměl, nemůžu na něj říct křivé slovo.
Alumatka: nějaká "Tesco"

V balíčku, který jsem si posílal do Františkova jsem měl baterie, nový řetěz a kazetu, ionťák, pár sušenek, nabíječku na mobil, foťák, AA dobíjecí baterie. Balíček jsem pak poslal zpět domů.

Co jsem vezl zbytečně
2. kraťasy, pončo, náhradní dráty, nabíjecí baterie.

Co mně chybělo
Rukavice (kvůli zimě).

Závěr

Byl to báječný nezapomenutelný výlet. Občas bolelo tělo, občas pochybovala hlava, ale nějaká vnitřní nepopsatelná motivace mě každé ráno lákala na trasu. Zase šlapat, zase vidět kus té pěkné českoslovesnké země, opět se posunout o co největší kus vpřed na trase. Kde se tahle vnitřní motivace bere nevím, ale bez ní to nejde, je to o hlavě.
Zjistil jsem, že mám rád to ranní ježdění, ten čas, kdy sotva kohouti na vsi začali kokrhat, čas kdy je ještě příjemně vlahý vzduch, obzor se zažíná červenat a pneumatiky stírají rosu z trávy. A ty západy slunce ze sedla kola jsou také báječné, když den končí, síly už skončili dávno, člověk se těší na kutě byť ještě neví kde tu hlavu složí ale v hlavě už má trasu na příští den. A ta dřina přes den to je už detail.
Pěkné bylo, že jsme potkali samé dobré lidi, kontrastuje to s obecným pocitem ze stavu společnosti. Nevím, jestli bych se na trasu vydal sám, takže dík patří Zdeňkovi, že jsme mohli vyjet spolu, Martinovi, že jsme spolu kus ujeli a démonům Petrovi a Zdendovi za velkou inspiraci, všem co posilali SMSky za podporu a rodičům za to, že jsem jaký jsem, protože to mně umožnilo tohle absolvovat.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Joska Joska | 18. května 2012 v 1:59 | Reagovat

Moc pekne napsano. Takhle od stolu to ubiha krasne rychle. Tak za tri tydny na Loudani :)

2 Eva Eva | 18. května 2012 v 7:33 | Reagovat

Moc pěkný, zdá se mi, že jsou ty tvoje zápisky čím dál tím lepší (až na tu shodu podmětu s přísudkem :) ).

3 Brahma Brahma | E-mail | 18. května 2012 v 16:19 | Reagovat

Moc pěkné, díky. Závidím.

4 Robin Robin | E-mail | 21. května 2012 v 9:56 | Reagovat

Ahoj Radku, nějak nemám na Tebe tlf.(ale měnili jsme na Mácháči, ne?), můžeš mi prosím poslat fotku z těch bahnitých slovenských polí jak omylem jedu? Díky.
Jinak super napsáno, mluvil jsi mi chvílemi z duše. škoda, že se letos nepotkáme cestou zpět. i když je fakt, že už to nebude to neznámo. Ať se daří na Loudání.

5 Radek Radek | 21. května 2012 v 20:25 | Reagovat

[4]: Take nejak nemam tvuj tel. Fotku poslu, posli mne prosim email pres FB. Preju at se dari na trase.

6 teepex teepex | E-mail | 23. června 2012 v 16:01 | Reagovat

moc fajn cteni, mas to pekne srovnany v hlave, nekdy na vyjizdce cus a na loudacce samosebou taky:)

7 teepex teepex | 23. června 2012 v 16:02 | Reagovat

jo a prosimtebe, ja vim, ze to neni lehky, ale dopis loudacku 2011 diky:))

8 Radek Láska Radek Láska | 24. června 2012 v 10:21 | Reagovat

[7]:Ahoj, Loudani 2011 uz jsem dopsal (ale koukam, ze jsem to nemel ve skatulce kolo), posledni dil je tady: http://bilysnehulak.blog.cz/1203/loudani-2011-6-7-7

9 Pepé Pepé | 11. července 2012 v 11:19 | Reagovat

Moc pěkné

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama