Lužická sedmička

23. září 2012 v 20:01 | Radek |  Hory
Pár slov o účasti na dálkovém pochodu přes sedm vrcholů Lužických hor.


O této akci jsem se dozvěděl loni na afterparty 1000 mil. Jde o pochod, kde nejdelší trasa měří 99 km a vede přes sedm vrcholů Lužických hor. Delší trasy na kole už jsem zkusil, ale s delší trasou pěšky jsem žádné zkušenosti neměl, takže to byla výzva. Se zasláním přihlášky jsem tedy moc neváhal.

Příprava

Plánoval jsem si, že budu chodit pravidelně běhat alespoň tak dva měsíce předem. Plán ale nevyšel, běhat jsem vyrazil tak 1 za týden až 14 dní, vždy se našlo spousta důvodu, proč zrovna dnes to nejde (únava, radši pojedu někam na kole, moc práce, špatné počasí ...).

V rámci přípravy jsme s Ivanem vyrazili na část trasy Týnišťské šlápoty. Zde jsme zdolali trasu 57 km, ale v cíli jsem se cítil tak, že jsem si vůbec nedokázal představit, že bych měl ujít ještě dalších 10 km.

Sestava

Zlákal jsem ještě Lukáše a později se dozvěděl, že se tam chystá také Ivan a u závěrečného pivka při návratu z přechodu Fatry jsme s Ivanem nalákali Tomáše. Lukáš to nakonec vzdal, takže jsme se na trasu vydali ve třech: já, Ivan, Tomáš.

Akce

Start i cíl je v Brništi. Start je hromadný v 17 hodin. Nejdelší trasu je možné jít v obou směrech a lze jít i polovinu trasy (taktéž v obou směrech). My jsme se vydali směrem 1, tedy na Jablonné v Podještědí, kde se nám podařilo ztratit značku, ale díky evidentně často chozené zkratce skrz díru v plotě jsme si téměř nezašli. Začátek trasy byl provázen živým hovorem, vtípky a Ivan nám optimisticky hlásil, jak jsme na tom, např. "je to dobrý, už máme za sebou jednu dvacetipětinu trasy".
Dostali jsme sebou doporučený časový plán, kde bylo napsáno v kolik by kde člověk měl být, aby dorazil do cíle v 18:00. V plánu byly také rozepsané doporučené přestávky, první 5 minutovou pauzu jsme dodrželi zcela přesně.


Prvním zdolaným vrcholem byla Popova skála (18. km), zde jsem již několikrát byl, takže mě ani nemuselo moc mrzet, že výhled ve dne je jistě zajímavější než pohled na tečky světel kdesi daleko. Další cesta nás zavedla párkrát na chvíli do Německa a občas nevedla po turistických značkách, ale byla značená reflexními páskami. S navigací jsme ale problémy nikde neměli, protože jsme měli sebou dvě silná světla, takže jsme další odrazku viděli, i když byla třebas na konci louky, navíc jsme měli trasu nahranou v GPSce.
Dalším zdolaným vrcholem byl Hvozd (29. km), kde jsme měli v itineráři poznámku "pauza 15 min, úpravy ošacení, analýza vlastních sil a plán na ráno". Takže jsme se v závětří na schodech k rozhledně najedli, navlékli na sebe vše, co jsme měli a analyzovali jsme že: "zatím dobrý".
Výstup na Luž (37. km) byl hladký, opět výhled na zářící města a pěkný fučák, takže rychle natisknout razítko a šlapeme dále. Pod vrcholem jsme opět krátce pojedli, asi nějakým nedopatřením jsme oproti časovému lánu byli hodinu napřed.
Při cestě na Pěnkavčí vrch jsme potkali prvního šlapera v protisměru a to jsme my jsme byli teprve cca na 40. km. O chvíli později jsme potkali v protisměru další dva šlapery, ale ti šli naším směrem, co to má být? Ukázalo se, že si mysleli, že šli špatně a proto se vraceli, přitom šli ale dobře, takže se otočili a na Pěnkavčí vrch (43. km) jsme šli společně.
Z poprchávání se stal postupně regulérní déšť, před kterým jsme se cca půl hodiny schovávali na nádraží Jedlová. Při výstupu na Jedlovou jsme v protisměru potkali velkou skupinu, cca 10 lidí, na vrcholu (51. km) už opět lilo, takže jsme se v zádveří chaty nasoukali do pláštěnek a už jsme se těšili do tepla hospody. V 6:56 už jsme seděli u stolu v domluveném penzionu Relax. Posilnili jsme se gulášovkou a pitivem, Tomáš se proklimbnul, doplnili jsme zásoby jídla s pití a Ivan poslal organizovaným odvozem do Brniště svou baterku. Ivan je prostě věčný optimista, automatický předpokládal, že do cíle dojdeme za světla. I já jsem to tady viděl optimisticky, za sebou jsme měli 55 km, časový rozvrh stíháme a tělo funguje dobře. V hospodě jsme se zasekli trošku déle (1:20), ale alespoň venku přestalo pršet.


Cesta na další vrchol Studenec byla celkem dlouhá a začali jsme se nudit, tak došlo na slovní fotbal. Studenec (65. km) byl zcela hoden svého jména, pěkná kosa tam byla, ale alespoň to mělo výhodu v tom, že jsme se nezdržovali dlouho při zastávkách na jídlo. Na vrcholu je rozhledna, ale byla mlha, takže chodit na horu nemělo smysl. Zde jsem se začali potkávat s lidmi, kteří vyrazili ráno z Malého semerinku, poté jsme se s nimi potkali ještě několikrát.
Poslední vrchol na trase byl Klíč, když jsme se pod něj přiblížili a viděli, jaká se před námi tyčí mohyla, tak nám vůbec nebylo do řeči. Ono nám celkově už nějak nebylo do řeči. Celou cestu jsme si představovali, jak poté co přelezeme poslední kopec na trase (Klíč), už to bude "dávačka, 20 kiláčků mírně z kopce". Místo toho jsme téměř mlčky seděli pod Klíčem v přístřešku, srandičky byly ta tam a naše představy se změnily na "no ty kráso, krpál před námi a pak ještě dlouhých 20 km, to bude ještě boj".


Výstup na Klíč nebyl tak hrozný a ještě jsme byli poprvé odměněni pěkným výhledem, protože se udělalo pěkně. Další cesta byla hrozná, alespoň pro mě. Připadalo mně to nekonečné, vůbec to neutíkalo, monotónní cesta po rovině lesem nebo po asfaltce přes vesnice, začala mně odpadávat hlava. Nohy se hýbaly zcela autonomně, horní polovina těla vypověděla službu. Začalo se mně chtít hrozně spát, usínal jsem za chůze. Tělo už bylo jak bezedná popelnice, obvykle mu stačí tatranka na hodinu chůze, tady banán a tatranka byla tak na 10 minut. Vrchol krize byl, když jsme si udělali pauza 13 km od cíle ale po dalších 2 km už jsem byl opět ko. Jediné, po čem jsem toužil bylo si lehnout a spát. Další dvě hodiny pochodu pro mě byly z říše scifi. Jednou takhle v lese jsem se lekl, že mě zajede auto a udělal krok stranou, ale pak zjistil, že auto stojí. Slušné halušky. 11 km od cíle jsem z batohu vyšťáral energetický gel a to mě zachránilo, protože hlava opět začala fungovat. Tomáš měl během závěru zničená chodidla, takže zkoušel chvíli jít v sandálích, ale po kamenitých cestách to stálo zaprd. Ivan si při zastávkách nesedal, protože by se prý už potom nerozešel. Do cíle v Brništi jsme dorazili v 19:10.
Po sprše jsme se přesunuli do místního kulturního domu, kde pro nás byla připravená večeře, zákusky a káva. Dokonce jsme vydrželi až do večera do předávání diplomů. Sranda byla pozorovat jak se lidi neohrabaně zvedají ze židlí a podivným krokem se šourají pro svůj diplom.
V neděli ráno byla ještě společná snídaně s ptomítáním fotek z treku kolem Anapuren a pak jsme se vydali do svých domovů.

Závěr

Moc pěkná akce vhodná pro nelezení svých limitů, špičkově zorganizovaná a skvělé gastronomické zabezpečení. Organizátorům patří dík za skvělou práci a klukům za spolupráci na trase. Trasa se mně také líbila, jen ten závěr byl trošku jednotvárný, ale to mohlo být hodně dané celkovou únavou. Během pochodu jsem se bránil tomu, dělat závěry, jestli bych šel někdy znovu. Ani teď v tom nemám jasno, volil bych ale případně opačný směr. Určitě bych si trasu chtěl projet někdy na kole.

Data

Web oraganizátorů: zde
Fotky: zde
Trase: tady
Trasa měla měřit 99 km, počítadlo v GPS se zastavilo na čísle 97,4 km a 3440 nastoupaných metrech, Mapsource z dat posčítal celkovou délku 100 km.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Honza Honza | 23. září 2012 v 20:50 | Reagovat

Super, tak jste to nakonec dali. Toz velka  gratulace.
Ja bych asi chcipnul nekde v pulce, nejspis v hospode u piva :)

2 Brahma Brahma | 23. září 2012 v 23:14 | Reagovat

Úžasné, vždy jsem si myslel, že 50km je bez trénigu spíš otázka vůle než čeho jiného. Tohle je ovšem z říše snů, pro mne spíš asi z říše těch ošklivějších. Veliká gratulace.

3 Lukáš Lukáš | 24. září 2012 v 12:06 | Reagovat

Všem třem úspěšným šlaperům blahopřeju. Sice jsem to letos vypustil, ale však já na nás v blízký budoucnosti zase něco záludnýho vymyslím. První na ráně bude ten maratón příští rok :o)

4 Ivan Ivan | 24. září 2012 v 20:46 | Reagovat

To jsem se nasmal :-)

5 Radek Láska Radek Láska | Web | 24. září 2012 v 20:56 | Reagovat

Dekujeme za gratulace (dovolim si to i za ostatni), ale zase bych to tak neprehanel :)

6 Ales Ales | Web | 27. září 2012 v 19:17 | Reagovat

A co puchejře? Nějak jsem v textu o nich nic u tebe nezaznamenal. V čem jsi to šel? Já když jsem měl své dálkochodecké období, tak jsem tohle dost řešil a byla to největší překážka. Různě jsem se třeba přezouval, preventivně zalepoval, mazal a kde co. Vyřešila to tenkrát až stylová obuv "Prestiže" :-D Od té doby na ně nedám dopustit. ;-)

7 Radek Láska Radek Láska | Web | 27. září 2012 v 20:01 | Reagovat

[6]: Pár malých puchýřů bylo, nic hrozného. Šel jsem v pohorkách a cestou párkrát vyměnil ponožky, použité jsem pověsil na batoh a později je znovu použil.

8 Čáp Čáp | 7. prosince 2012 v 12:13 | Reagovat

Ahoj,
šel jsem to ve stejném směru a taky mi přišlo, že těch posedních 15 kilometrů od Mlýnů už bylo takových nepříliš zajímavých, kór když to srovnám s poměrně malebným úvodem ku Popovce - roubenky, rybníky, borový lesík. Nicméně únava a bloudění se taky asi podepsaly na tom, že jsem si závěr moc neužíval. 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama