Lužická sedmička na kole – 1. pokus

1. května 2013 v 22:03 | Radek |  Kolo
Malý článeček informuje o tom, kterak jsme se pokusili trasu L7 na bicyklech zdolati.

Úvod

Lužické sedmička je dálkový pochod (100 km), který vede přes sedm vrcholů v Lužických horách, viz web případně článeček o mé účasti. Přidružená akce je Chata L7, která se koná z jara a letos Luko vymyslel, že se pokusíme zdolat trasu na kolech.

Příprava

Na chatu do Jiřetína pod Jedlovou jsme se sjeli v pátek v podvečer, pojedli dobroty z grilu šéfkuchaře Luka a večer zašli na Kocoura na Tolštejn. Zde jsme u pivka probrali taktiku na zítřejší den, pamětníci pochodu L7 zavzpomínali a podělili se o "historky z trasy". Já s Michalem jsme chtěli ulehnout pod hvězdami, ale vzhledem k dešti jsme se spokojili se dřevníkem. V noci pěkně lilo.

Akce

Vstávat se mě tedy vůbec nechtělo. Celou noc pršelo, ráno vlhko, mlha, zima. Přitom ještě včera bylo sucho, teplo a sluníčko. Nicméně akce je akce, start se z plánovaných 8:00 posouvá a posouvá až to Luko nevydrží, vyráží a dává sraz pod Tolštejnem.

Při výjezdu na Jedlovou se hned pěkně zahřejeme, vede tam sice asfaltka, ale místy je pěkně prudká. Ukazuje se, že jsme velká skupina na to, abychom jeli pohromadě. Dělíme se, já jedu s Michalem, Martinem a Lukášem. Trasu celkem známe, takže navigační problémy nemáme, za nádražím Chřibská začínají bahenní lázně a Michal bere bahenní procedury natolik poctivě, že po skoku přes řidítka skončil v bahně.


Další vrchol, který nás čeká je Studenec. Již pod vrcholem je jasné, že rozhled bude stejně špičkový jako z Jedlové, tedy maximálně na špičku nosu. Navíc na vrchol vede cesta z proklatě kluzkých kamenů. Takže i tlačení v tretrách je místy groteska. Na vrcholu si dáváme svačinku a malou pauzu, Michal si zašel i na rozhlednu. Při sjezdu praktikuji taktiku "není čas na hrdinství" a tak podstatnou část nejedu ale kolo vedu. Pod vrcholem potkáváme další skupinu cyklistů. Po trase se pohybujeme ve směru, kterým jsem šel pěšky, takže si místy vzpomínám co nás čeká. Na kole je to samozřejmě dost jiné, nezáživné dlouhé asfaltové úseky jsou krátké svižné pojezdy a tam kde jsme pěšky prostě prošli se to na kole ukazuje jako pěkný krpál. To byl případ i stoupání Pod Stříbrný vrch. Zde jsme se také rozdělili s Lukášem, který se rozhodl počkat na další skupinu.
Následoval Klíč, v mých očích nejobávanější vrchol. Na horu jsem většinu cesty kolo tlačil nebo nesl, kluci se snažili poctivě vyjíždět maximum. Nahoře nás opět čekalo nevlídné počasí, tak jsme se moc nezdržovali. Nejprudší sjezd směrem dolů Michal sjel skoro celý, já s Honzou většinu, zbytek sjezdu do Svoru byl za odměnu.


Nastal čas na oběd, proto jsme zakotvili v místním hostinci U Vomáčků. Nebyla to žádná nóbl restaurace a byli jsme rádi, že nás zabahněné i se zabahněnými koly pustili dovnitř. Během oběda Michal zkoumal statistické údaje z GPSky, průměr pohybu byl 10 km/h, průměr včetně zastávek byl při odjezdu z hospody lehce nad 5 km/h, dost bída, už jsme věděli, že s časem jsme na tom špatně. Naděje ale umírá poslední, posilněni pádíme dále.
Další cesta ubíhala rychle, protože měla minimální převýšení a jeli jsem po dobrých cestách. V Jablonném v Podještědí jsme na náměstí doplnili vodu ze studánky a zde nás také dojela druhá skupina.


Další vrchol byla Popova skála, překvapilo mě, že jsme téměř až k ní dojeli s minimem tlačení. Na samotném vrcholu bylo opět (překvapivě) hnusně. Při sjezdu opět míjíme druhou skupinu. Pokračujeme srdnatě dále po trase, ačkoliv mrholí a je zima, protože nemám rukavice, mám zmrzlé ruce a tak téměř nemohu řadit. Začíná se hodně projevovat únava. Výtlač Hvozd (náš další kopec) již dost bolí, na vrcholu je je ještě hnusněji než všude jinde. Na každém vrcholu jsme si obkreslovali vrcholové "razítko", tady jsme žádné nenašli a tak jsme si šli pro razítko do chaty, která je na vrcholu. Hospůdka tam mají pěknou, útulnou, vyhřátou, jídlo tam vonělo a sklenice se zlatavým mokem se rosily na stolech.


No nic, rychle pryč než se tady zasekneme. Sjezd z Hvozdu po žluté je celkem datelný i pro mě, ale únava, a mokro dělá své, tak si sjezd úplně neužívám. Za obcí Valy se již začíná opovážlivě smrákat a tak při svačině děláme poradu co dál. Učinil jsem poslední pokus kluky vylákat ještě k pokusu o jeden kopec Luž, ale dohodli jsme se že to už nedáme, je zima, jsme vyčerpaní, za chvíli bude tma a na chalupu to máme ještě kus cesty.


Ústupovou variantu jsme zvolili přes Dolní a Horní Světlou, již po asfaltu nejkratší cestou na chalupu. Ono i sjezd po hlavní silnici po tmě a v dešti do Jiřetína byl zážitek. Na chat jsme dorazili přibližně ve 21:00. Na chatě na nás čekala teplá sprcha, což bylo moc příjemné, protože v ní mě rozmrzly ruce a opět jsem je mohl ovládat dle svých představ. No a maďarský perkelt byl také vynikající.

Afterparty

Někteří účastníci pěších či cyklo výletu celkem brzo odpadli, jiní hráli a hráli psychadelické obrázky a jiné hry až bylo hodně po půlnoci. Mezitím vykynulo těsto na vánočky a tak našel čas je umotat. Z pletení vánoček se stala velká zábava menší soutěž mezi dvěma týmy. Poté, co kolem čtvrté ranní byla jedna z vánoček upečena jsem odpadl a šel na kutě. Co se dělo dále nemohu tedy popsati.

Závěr

Moc povedaná akce, fajn lidi, výborná organizace, vlastně jenom to počasí nám nepřálo. Trasu jsme neujeli, takže výzva zůstala otevřena, příště to určitě dáme, datelné to je :). Navíc bych se chtěl na ty vrcholy podívat v době, kdy je něco vidět. Díky paří Lukovi a Hance za organizaci.

Data

Pár fotek zde
Trasa, kterou jsme ujeli (95 km, nastoupáno 2700 m) na cykloserveru.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama