Loudání 2013 1/5

27. června 2013 v 22:18 | Radek |  Kolo
Jedna z indícií, která tuto akci letos charakterozivala zní: Loudání 2013, 796 km, 14 300 m převýšení, 1 etapa, 5 dní. Pohodlně se usaďte a pojďte se přenést na tuto šílenou akci.

1. etapa

Dopoledne pilný jak včelička pracuju, po obědě šup do káry a mířím do královského města Slaný. Kvůli katastrofálním povodním je čerstvě uzavřen most přes Vltavu na D8 pro kamiony, čehož výsledkem je, že do Slaného poskakujeme 10 km v zácpě, je vedro jako prase.
Na místě srocení, u zimního stadionu to již žije, cyklomagoři se již sešli, popíji pivko, dolaďují vybavení, odhazují vybavení. Účastním se již potřetí, tak již část lidí znám, navíc se objevují i lidé z 1000 mil jako Michal. Nakládáme kola, zouváme tretry, nastupujeme do busu, podle pokynů řidiče dáváme pozor abychom nevytahali síťky, protože ty jsou jen na noviny a tohle je Mercedes! A kampak jedeme? Místo startu i trasa jsou stále tajné. Drn, drn, drn a už si to drncáme vstříc Moravě po D1. Kola autobusu se zastavují ve Veselí nad Moravou. To je deja vu, protože zde jsme startovali i v roce 2011. Pořadatelé zamluvili hospodu, takže na opozdilce s individuální dopravou a na stále tajné mapy čekáme v hospodě. Mám podezření, že tímto manévrem chtěli pořadatelé polovinu startovního pole odrovnat ještě před startem. Čas se strašně vleče, nemám rád tohle předstartovní čekání. A je to tady. Čépa, tvůrce trasy předstupuje a podává stručný výklad trasy, čeká nás rovinatá jižní Morava, údolí řeky Jihlavy, údolí Rokytné, Česká Kanada, Novohradské hory, kousek Šumavy, podél Vltavy na sever a přes Brdy do Slaného. Nastává hektika, čas startu se blíží, pár map nacpat do mapníku, zbytek hlavně nezapomenout, poslat první kontrolní SMS a už už vyrazit.
Vyrazili jsme ve skupině asi 10 lidí přímo epochálně, vyrážíme po silnici od hospody na S, což je blbě, druhý pokus, vyrážíme na J, to je také blbě, aha značka začíná přímo před hospodu vlezem do parku. Dobrá, na prvních 10 metrech jsme najeli dalších 100 navíc. Navigace ve větší skupině většinou nefunguje moc dobře, což se potvrzuje znovu po pár kilometrech. Jedu své tempo "pro koleno", takže spousta střelců mě předjíždí a já se propadám startovním polem. Vůbec netuším, jestli s tím kolenem ujedu km 30 nebo 300 a nebo až do Slaného, jak do toho trošku více šlápnu, tak to bolí. Jedu si úplně na pohodu, občas mám s někým společné tempo, tak jedeme spolu, obvykle tak ve skupině dvou až tří lidí. Občas mě někdo předjede a za čas mě předjíždí znovu, holt přebytek energie. První kopeček tlačíme před Čejkovicema, poté vjíždíme mezi vinohrady, kde je pěkné bahno, beru to raději pokraji trávou a pssst. Stojím. Kdyby tady nebylo všude to bahno a nesmrdělo to tu močůvkou, bylo by to možná i pěkné místo. Nu což, dotlačit na trávu, opatrně rozebrat, opatrně složit. Jak tak opravuju, vdím jak se přibližují světla, vždy podle jejich rychlosti přibližování přesně poznám, jestli jedou nebo beznadějně tlačí kolo, kterému se kvůli bahnu netočí kola. Občas se někdo zeptá, jestli něco nepotřebuju, to je sympatické.
Dále jedu sám noční krajinou, na asfaltce kousek od Bajkonuru dojíždím Tomáše V.. Asfalt nevydžel dlouho a přicházejí bahenní orgie, snažím se myslet na Zdendovu taktiku: Raději kolo na hrbu nésti, než s jílem v rámu bitvu svésti. Chvíli jedu, chvíli tlačím, pomalu postupujeme, tohle se vzhledem k počasí dalo čekat. Ovšem u Horních Bojanovic jsem to i já podcenil a na pár metrech si nabalil do rámu tolik podělanýho jílu, že se kola přestala točit a kolo jsem pomalu ani neuzvednul. Vše vyšťourat a únik z lesní cesty do křoví, později narážíme na již znatelně vyšlapanou cestičku paralelní k cestě, není nad to mít předjezdece "křovinodrtiče". U kontrolního bodu č. 6 vypínáme světla a marně fotím východ slunce, bohužel jsme také měli vypnuté hlavy, protože jsme vyfotili jiný vysílač, než jsme měli, takže po pár km si to zopakujeme. Ve vesničce Křepice potkáváme další Loudaly a nechápavě koukáme na jejich čistá kola. Aha, byli v myčce, jedeme také, taková obecní pumpa na návsi se už moc nevidí, ale hodila se nám velice.


Poté následuje krátký asfaltový úsek a od Dolních Kounic sledujeme červenou TZ podél řeky Jihlavy. Podjeli jsme zajmavý Ivančický Viadukt a po pěkném singlíku dorazili na rozhlednu Alfonse Muchy, odkud jsme posílali SMS.
V Ivančicích jsem hladový jak vlk vletěl do obchodu, ale byla to špatná volba, personál nevrlý, fronta a při placení chyba pokládní při markování a nekonečné čekání na "storno od paní vedoucí". Z obchodu jsem vylezl napružený jak luk Vinetua, takovéhle prostoje si nemůžeme dovolit. Naštěstí hned následovala historka příjemná, před obchodem jsme se dali do řeči s babičkou co si v 80 letech přijela pro nákup na kole a přemlouvali ať jede s náma, ale ukecat se nenechala. Vyrazili jsme, projeli pár ulic a hle babička opět před námi, holt znalost domácího terénu je výhoda.
Červená TZ podél Jihlavy pokračovala skalkou, kluzkou skalkou, v tretrách pekelně kluzkou skalkou. Následoval výnos kola z hlouby údolí na zříceninu hradu Templštejn, to byla taková typická Loudací kulturní vložka, takže to mě nijak nevyvedlo z míry.


Volfína tahle vložka rozladila. U řeky byla hospoda, ale zavřená, takže jsme se nezdržovali a začali hned stoupat z údolí na druhou stranu, zde nám byl odměnou pěkný singlík včetně luxusní vyhlídky do údolí řeky. Tohle bylo místa, kde si člověk říká, sem se musím někdy vrátit a projít si to v klidu pěšky.


Z vyhlídky jsme sjeli k řece a začalo přituhovat. Cestička by byla bývala těsně u řeky, kdyby nebyla zvýšená hladina vody. Takhle jsme se museli probíjet roštím, přes klacky, stromy a jiné rapelí po svahu. Dorazili jsme až na terasu chatičky nad řekou, kde nám v další cestě bránily zamčená mříž. V daný okamžik mě to přislo dost absurdní, bylo třeba si odpočinout. Na terase jsme se rozložili u stolečku a bohatýrsky pojedli, mezitím dorazili další Loudalové, frustrace se rozložila mezi více lidí a hned bylo lépe. Ještě dodám jaké jsem později zaslechl metody jak kdo toto zamřížované místo překonal:
- "tu mříž jsme přelezli, kola jsme si podávali"
- "jo zámek tam byl, ale vždyť to šlo vysadit"
- "to nebyl problém, vždyť ta mříž byla vysazená"
Jak jsme se přibližovali k vodní nádrži Mohelno, přituhlo ještě více. V jednom místě to vypadalo, že se budeme muset vrátit, protože cesta byla zatopená a vedle těsně kolem skály. Nakonec po bouřlivější poradě jsme místo překonali a dokonce suchou nohou. Dosažení koruny hráze byla vítězství, uf to byl hnusný úsek. Malej Šelda raději dal info Liborovi, že jestli hladina stoupne, místo nebude možné bezpečně projít. Hladina naštěstí klesala.


Prosmýkli jsme se kolem jaderné elektrárny Dukovany (ty věže jsou teda opravdu hodně vysoké, když je člověk blízko nich). V dalších vsích jsme hledali obchod či hospodu, vše bylo zavřené až na krámek, který nám paní majitelka otevřela poté, co jsme ji zvonkem přivolali, to jsou služby panečku.
Poté jsme vjeli do údolí řeky Rokytné. Popsat následujících 30 km podél této řeky po žluté TZ je těžké. Nikdy, nikdy už se sem nevrátím. Nekonečná zarostlá cesta necesta přes skalky, popadané stromy, bažiny a křoviny podél nudné obyčejné říčky. Překonat těch 30 km podél této řeky nám trvalo 5 hodin, více jsme šli než jeli. Nevadí mně tlačit do kopce, nést kolo do kopce, ale mrcasit se podél řeky takřka po rovině mě opravdu nebavilo. V obci Biskupice jsme se rozdělili s Volfínem, protože jeho koleno již notně protestovalo proti charakteru trasy.


Dosažení městečka Jaroměřice nad Rokytnou za světla bylo opravdu velkým vítězstvím. Dorazili jsme sem ve velké skupině a hned první člověk, na kterého jsme narazili nás ochotně zavedl k ubytovně. Popravdě jsme byli lehce zaskočení, protože nás zavedl na dvůr ruiny jakéhosi areálu, údajně lihovaru. Z útrob ruiny vylezl chlapík, nabídl ubytování za 200, prý má ubytovno v provozu sotva pár dní. Vnitřek byl po rekunstrukci celkem ok s fajn vojenskými postelemi. Domluveno, odebrali jsme se do hospody, velké porce, pár pivek, sdílení zážitků, předčítání SMSek od ostatních a hned je lepší nálada. Kolik lidí nakonec v lihovaru spalo nevím, ale mám pocit, že snad 20. Bohužel jsme se zde rozloučili s Volfínem, jehož oteklé koleno mu nedovolilo pokračovat. Za 21 h 45 min jsme urazili 180 km a nastoupali 3500 m., usnul jsem během pikovteřiny. Budíka nařizuju na 4:30.

Data

Trasa naší 1. etapy zde
Fotky tady
Oficální web Loudání
Blackyho článek
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Brahma Brahma | E-mail | 28. června 2013 v 20:41 | Reagovat

Díky, tradičně úžasné, závidím i nezávidím. Na mne je to moc velký záběr, ale některé fotky jsou úžasné. Tak ať kolena nebolí a daří se. :-)

2 AUrbagmadaudge AUrbagmadaudge | E-mail | Web | 25. srpna 2017 v 23:26 | Reagovat

Others is capable of a bigger harder erection but cannot maintain it during sexual intercourse.  He is content, along with the complete opposite of our thoughts old age has in store for us.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama