Loudání 2013 5/5

8. října 2013 v 21:38 | Radek |  Kolo
Poslední díl vyprávění o putování po trase Loudání 2013.

Ráno startujeme v 5:00, na trasu se vydávám s Jirkou. Začínáme odpornou červenou TZ podél Orlíku od Podolského mostu k Vůsí, kterou znám již z loňska. O tomto úseku nemohu napsat nic lichotivého. Navíc jsem věděl, že zde budeme překonávat Hrejkovický potok, který jsme minulý rok vzdali pro jeho obtížnost a nebezpečnost. Měl jsem z toho místa respekt, ale zároveň jsem věděl, že podruhé už ho vynechat nemůžu, nechci, prostě to musím nějak přelézt. Hrejkovický potok vypadal spíše jako menší svižná říčka, vyhodnotili jsme to tak, že jeho překonání bude sice dobrodružné, ale ne příliš nebezpečné. Vody bylo tolik, že jsem to překonal bez namočení rozkroku. Ono překonání potoka samotného není na tomto úseku to nejhorší. Až následující výstup do krpálu po hraně skály, kde se propast pod člověkem nechutně zvětšuje je to pravé peklo. A když na takovouto pěšinu napadají stromy, tak s kolem hrajeme hru inspirovanou ježkem v kleci. Jsem strašně rád, že jsme na to dva a můžeme si kola podávat. Nevím jestli to byla víc touha tuhle nepěknou stezku opustit nebo jsme opravdu ztratili značku, ale od jistého okamžiku jsme postupovali podle algoritmu "kolmo strání nahoru ať už jsme odsud pryč". Následovala zajížďka ke kostelíku ve Svaté Anně a poté šup přes Zvíkovský most a rychle pryč od Orlíku. Hned za mostem jsme potkali v autě Libču, který nám poskytl morální podporu.
Bez navigačních problému jsme se dobahnili až do Lučkovic, kde byl další záchytný bod. Zde jsme uvedli kola do trošku použitelného stavu, naládovali se gulášem a dalšími dobrotami, které zde obětavě pro Loudaly připravovala opět Martina. Naše úvahy vycházející z pozorování stop kol v bahně se potrvdili, Michal s Pavlem kdesi špatně odbočili a tak byť ráno vyrazili dříve, tak přijeli v době, kdy já s Jirkou jsme již hodovali.


V Mirovicích začalo pořádně lejt a tak jsme poprvé na tomto Loudání byli mokří nejen od země ale i z vrchu. Před Příbramí jsme se opět sjeli s Michalem a Pavlem. Za Příbramí naštěstí přestalo pršet, takže přejezd Brd jsme si užívali. Při stoupání na Kuchyňku, kde to celkem znám nás dojel a svým obvyklým brutálním tempem předjel Kovboj. Když jsme se postupně sešli na vrcholu, který jsme fotili, přiřítil se opět vracející se Kovboj, oznámil nám, že vypadáme hodně zoufale. No, prostě Kovboj.


Sjezd po žluté do Srbska byl docela zábavný, hlavně pro ty, kteří nejeli první. Zde se velice vyplatilo míti předjezdce. Těsně před vesnicí byl úsek z písku, který byl ale tak tekutý, že do něj Pavel zaparkoval přední kolo po náboj a sám pokračoval letem přes řidítka.


Do Srbska jsme dojeli v podvečer, promáčení, špinaví, unavení. Do cíle nám ale chybělo pouhých 52 km, takže jsme se řádně najedli a plni optimismu se vydali na poslední úsek.
Za Berounem jsme museli rozsvítit lampičky a už první stoupání z Berouna pod Plešivec nám dalo pěkně zabrat, cesta se vlekla. Modrá za Bratronicemi byla také totální bahno, hodně jsme tlačili, postupovali jsme strašně pomalu. Bylo již dost po půlnoci a my jsme se stále motali kdesi před Kamennými Žehrovicemi. Začínala mně docházet trpělivost. V Srbech mě trpělivost došla a začal jsem v rámci možností zrychlovat, navigoval jsem hlavně podle GPS. Před posledním kontrolním bodem jsme ztratili značku a motali se po nějakých podělaných pěšinách kdesi za Smečnem, byl jsem už dost vytočenej, když někdo přečetl z itineráře: "pozor, zelená je zde trošku jinak v mapě než ve skutečnosti". Tahle jediná, za normální situace běžná věta mně dorazila. Myslel jsem, že se tím proklatým bahnem budeme matlat snad až před dveře stadionu. Když jsem uviděl konečně asfalt, bouchli ve mně saze a začal jsem to rvát hlava nehlava, kluci za mnou také zrychlili dle možností, cíl se rychle blížil, ale do limitu zbývaly 4 minuty a čas v GPS nelže. Ne, nechci přijet po limitu, po 780 kilometrech, tolika kopcích, 100 přebroděných potocích, po tolika hnusnejch úsecích to teď přece musíme dát. Letím noční krajinou, všechna světla na maximum, všechny svaly na maximum. Brzdím, kola stojí, jsem na stadionu. Konec. Konec boje, dobrodružství, euforie i utrpení. Zásobník zážitků je přeplněný, není energie je zpracovat. Není energie projevit emoce. Rozsvěcím display GPS, je 1:58, limit byl 2:00. Gratulace spolubojovníkům, sprcha, spacák.
V této poslední etapě jsme trasu dlouhou 185 km s převýšením 3800 m zdolávali 20:54 hod.

Budíček, naložit kolo a hurá domů a …. a do práce, zapnu počítač, otevřu email a už jsem zase v tom kolotoči.

Závěr

Letošní Loudání bylo hodně ovlivněné extrémním počasím, které panovalo několik týdnů před Loudáním. Nebýt vše brutálně podmáčené, byla by trasa globálně vzato docela jezdivá, čímž by byla také jednodušší.
Osobně jsem si předchozí dva ročníky užil více. Po loňském dojezdu "pohodlně v limitu" jsem se letos cca od poloviny trasy, kdy jsem již nemyslel na bolavé koleno, upnul na dojezd v limitu a to zpětně vidím jako blbost. Nejsem prostě žádný závodník a více mě baví to toulání se krajinou než ježdění "na krev". Jestli ještě Loudání někdy pojedu, tak bych volil přírodnější (spaní venku) a pomalejší loudavější styl s větším časovým prostorem na pozorování přírody, focení, kultůru a tak vůbec. Jestli ale ono není lepší v tomto případě raději vyrazit někam na kolo a tento závod přenechat extremistům :).
Chtěl bych poděkovat organizátorům, Martině za podporu na záchytných bodech a všem Loudalům, se kterými jsem jel za spolupráci na trase a kamarádství, kterého si opravdu vážím.

Data

Trasa naší 1. etapy zde
Trasa naší 2. etapy zde
Trasa naší 3. etapy zde
Trasa naší 4. etapy zde
Trasa naší 5. etapy zde
Fotky tady
Oficální web Loudání
Seznam dalších článků zde
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama