Loudání 2014 3/3

5. září 2014 v 23:31 | Radek |  Kolo
Venku je deštivo a sychravo a to je čas, aby se pero Loudalovo probudilo a rozepsalo. Konečně tedy jdeme do finále letošní série článků o Loudání.



Probouzíme se pomalu ještě za tmy v autobusové zastávce na Smědavě, kolo mi nikdo přes noc neukradl. Může se to zdát banální, ale během Loudání jen tenký zámek kolo ochrání. A někdy mám tak hříšné myšlenky, že si říkám, kdyby to kolo zmizelo, jestli by mně lépe nebylo, ještě bych si přispal, poté dlouho snídal a do kraje se smutně díval.
Tak, zmuchlat spacák, namazat si zadek, posnídat tatranku, vyčistit si chrup a jdeme na to! Brzké vstávání nás odměnilo krásným východem slunce. Bylo to symbolické, včera jsme na jedné straně Jizerek viděli západ slunce a dnes na druhé straně východ, v duchu vzpomínám na ty rozevláté slečny z přístřešku ze včerejšího podvečera, och jak je na těch horách takhle po ránu krásně.
Ve sjezdu k Jizeře mě nepěkně omrzala hlava, až jsem měl pocit, že budu muset nasadit kulicha. Ještě že lesáci, kulišáci jedni, umějí připravit zpestření. Na silnici byla vytěžená hromada stromů 2 m vysoká a milý příchozí poraď si, můžeš oblézt zleva nad propastí nebo zprava přes klády a větve. Zde má hlava rozmrzla.
Za Harrachovem nás přivítal NP Krkonoše, kde utratili za asfalt velké groše. A tak se do kopců ploužím a na tu placatou čerň pod před ním kolem hledím, alespoň že stoupáme a výhledy hltáme. Necítím se úplně svěží, za to Petrovi nohy hladce běží. Výjezd na Voseckou boudu dává zabrat, ale je holt na trase, co na plat. Dále trpím, nejede to, netáhne to, občas raději seskočím a šemíka potlačím.
Dorazili jsme na Dvoračky a byl jsem natěšený na jídlo. Odpověď slečny roztahující venkovní židličky není přívětivá: "Snídani nevím, ta je pro hosty, ale pivo vám natočí, zeptejte se na baru." Na baru je to lepší: "Není problém, snídaně je za 120". Co vám budu povídat, snídani jsme pojali jako královskou hostinu, však se ta energie bude ještě hodit.
Ve sjezdu na Dolní Másečky jsem měl defekt a musel jsem vyměnit duši v zadním kole, během opravy mě míjeli Pavel (řečený Márgl) a Honza a ujišťovali se, jestli jsem ok, to potěší. Výjezd na Mísečky a dále na Vrbatovu a Labskou boudu jsem si pamatoval z běžek, na tom kole to bylo i po těch kilometrech menší utrpení. Bylo zde hodně lidí, takže cesta od Vrbatovy b. k Labské b. vypadala jak Václavák a mezi lidma jsem musel kličkovat dosti opatrně, trénovat na Loudání pojížděním po pražských cyklostezkách se tak vyplatilo. Cestu z Horních Míseček do Vrchlabí jsem trošku znal z běžek, je to mírně z kopce, tak to pěkně utíkalo až do doby, kdy jsem vyhodil mapu. Dojel jsem na křižovatku, kouknu že jsem na konci mapy, dále po žluté, mapa šup do koše, šlápnu do pedálů a už krouhám serpentiny, levá, pravá … jen se nemohu nějak na nové mapě najít. Brzdáááá. Šnečím si to naštvanej serpentinami nahoru a doufám, že tam najdu žlutou TZ. Jímá mě hrůzu z představy, že budu bufetit starou mapou z koše, abych našel cestu. Naštěstí jsem našel značku a zdárně sjel do Vrchlabí, kde v první hospodě sedí známí loudalové Petr, Pavel a Honza. Loudání je (bohužel) i gastroturistika, tak i z této oblasti jsou zážitky.
Tak například ve zmíněné hospodě ve Vrchlabí si Loudal nemůže dát espresso, protože jeho příprava by zabrala dle "servírky" 30 minut, to nám ještě přijde vtipné. Asi proto, že kluci netuší, jakou zkušenost v oblasti gastronomie ještě tento den zažijí. Taktéž jídlo v této hospodě byl zážitek, který bych nepřál ani nepříteli. Ona je to těžká volba, vlezeš do hospody, kde je narváno místňákama - asi dobře vaří, ale bude to trvat věčnost, nebo vlezeš do hospody, kde je prázdno a pak se budeš divit, že se servírka diví, že chceš preso a něco k jídlu.
Na kontrolní bod - chalupu v Černém dole jsme dorazili všichni společně, pogratulovali jsme vítězům Štěpánovi a Vítkovi, kteří zde byli již v cíli! Chalupa byla průjezdní bod na 484. km i cíl zároveň. Odložili jsme nepotřebné věci a věříc, že naděje na dojetí do cíle v limitu ještě žije, jsme vyrazili opět na trasu. Pavel vyrazil od chalupy pochybně divným směrem, takže jsme na něj vzpomínali při prvním tlačení do kopce, jak to tady on bude rvát ve stoje, aby nás dohnal.
Netrvalo dlouho a Pavel nás dohnal, netrvalo dlouho a Pavel nás opustil a naší salvu smíchu tak vypustil. Honza Pavlovi několikrát velice láskyplně a trpělivě radil: "nejezdi napřed, zase někde zakufruješ". Ovšem Pavel je vostrej v těch sjezdech a tak to i tady z kopce pustil, aby dole náhle zjistil, že tam nahoře byla klička, řečená Márglova smyčka. Tento pojem se ujal velice a opakovaně nás ohromně rozesmýval. Kolem Špindlu bylo husto, spousta cyklistů, lidí, skoro zácpy, nic co by se mně líbilo. Hospody narvané, ceny divné, rozhodli jsme se, že jídlo dáme až na Medvědí boudě. Výtlač po panelce dal zabrat, je to krpál, co naplat. Z posezení před Medvědí boudou je krásný výhled a byl by ještě krásnější, kdyby nám zde prodali jídlo. Ale oni si řekli ne a ne a ne. Kuchař vydává hordě dětí večeři, takže vařit se nebude. Skoupili jsme tatranky, dali si pivko (a Pavel si pivo nalil také do Camelu) a vyrazili dále. Pavel to je neúnavný bojovník a tak i sem drtil ze Špindlu svůj převodník.


Za boudou byla lehce technická pěšinka, kde jsem zbytečně spěchal a procvakl jsem duši, již podruhé během tohoto dne, všichni ostatní jeli na 29" kolech, takže jsem musel duši zalepit. A udělalo se mi trošku smutno, už jsem si zvykl na tu partičku a najednou jsem měl zase sólo chviličku. Duši jsem zalepil, kolo zprovoznil a rozhodl se, že teď je úkolem nejvyšší důležitosti sehnat pořádné jídlo. Tímto zde veřejně děkuji Sněhové královně Pétě H. , kterážto o Moravské boudě tolikrát básnila, až to jméno do mé paměti vyrila. Čekal jsem, že zde najdu parťáky, kterak hodují, ale oni nikde. Dostal jsem strach, že se zde nevaří nebo mají zavřeno. A tak značně nesměle jsem vstoupil sálu, který byl již v šeru a stal se zázrak a během chvilky už si žeru. Jídlo dobré, ceny mírné, tlačím vepře, pivo, kávu k tomu a mezitím do světa posílám prosíka. Během jídla jsem zjistil, že nemám zbytek map a tak jsem vyslal kamarádům SMSky s prosbou, aby mně někdo poslal alespoň do mobilu trasu (o které jsem si myslel, že je na webu). Naštěstí jsem po návratu ke kolu zjistil, že mapy mám, jen jsem je zapomněl na kole. Po chvíli jsem dojel na Špindlerovku a k té se váže historka, u které jsem nebyl, takže z vyprávění kluků to bylo takhle:

Zdenda Suchan tady byl odpoledne, několik hodin před námi: "Vlezu dovnitř, pěkně hladovej a oni že prý vaří jen pro hosty a nic mě k jídlu neudělají, tak jsem šel do stánku na parkovišti, tam už paní nic neměla, ale alespoň mě prodala rohlíky s kečupem, hodil jsem to do sebe a frčel dál.".

Honza, Petr a Pavel: "Vlezeme do hospody a oni, že prý teď je večeře pro hosty a že nám k jídlu nic neudělají. Zkoušeli, jestli by nešel alespoň smažák, ne, nejde to. Pavel se naštval a nechal si zavolat ředitele. Tomu jasně řekl, že tohle je otázka života a smrti a že nějaké jídlo prostě udělat musej! Ředitel teda povolil a udělali nám smažák."

Od Špidlerovky nás cesta zavedla do Polska a kousek za hranicí jsem zjistil, že nemám v GPS navigaci Polsko. A udělalo mně to radost, říkal jsem si, konečně bude také nějaká navigace. Polsko byla třetí země, kterou jsme se loudali letos. Svéráz Polska bych shrnul takto: kaplička na zahradě, óbr hotel v Karpaczi je óbr hnus, řidiči hovada, jinak ale pohoda. Na šneku jsem dojel kluky, což mě dost překvapilo, protože už jsem vlastně ani nečekal, že je dojedu. Polskem jsme se motali hlavně pod Honzovým vedením, dokonce ani Pavel se nám neztrácel, asi měl strach, že polská Márglova smyčka by mohla být ještě zákeřnější než ta česká. Já jsem na kluky stále ztrácel a už mě to nebavilo je stále dojíždět. Pokoušel jsem se jim vysvětlit, aby na mě nečekali, ale oni ne a ne. Vždy jsem před sebou viděl roj světlušek, jak stojí na křižovatce. Upřímně, tam na tom místě mě tím děsně štvali, protože už mě to fakt nejelo a nějaký limit mě byl volný. Kdybych tam byl sám, tak bych si sedl na pařez, tupě čuměl do země, žmoulal tatranku a užíval si ten stav totální vymletosti, kdy už člověk ani neví proč se na to nevybodne a už ani nepomyslí na to, že trasér je magor. Tohle už nebyla romantika, ale sebetrýznivá praktika. Jenže jsem tam nebyl sám, tak jsem se na to vybodnout nemohl právě už jen pro to, že kluci řekli "v tom Polsku tě samotného nenecháme". Takže jsme to tam nějak prokličkovali a vyšplhali se zpět na hlavní hřeben Krkonoš - na Pomezky. Nejhorší bylo, že jsme stále tušili, že se pohybujeme po hraně dojezdu v limitu. A tohle je nesmírně zajímavé, jde o úplné hovno, lidi si na to vezmou volno a pak se po nocích toulají, po hospodách žebrají a pořád tajně doufají, že ten limit snad dají.
Výtlač po asfaltce na Jelenku (1260 m.n.m.) byl nekonečný, sjezd dolů pekelný, ale jeli jsme dost opatrně. V hospodě jsme doplnili ještě před zavíračkou tekutiny a vydali se na další boj a tak světlušek roj se mohl vydat vstříc dalším krkonošským krpálům. Sice jsme jeli skoro pořád po dobrých cestách (i po asfaltu), ale ta převýšení byla útrpná. Dokonce jsem sežral i takové ty gely co vypadají jak pasta na zuby, ale prý to má člověka nějak zázračně nakopnout, pokud už má cukání se na to vybodnout.
Na závěr byla Černá hora a to je pěkná potvora. Okolí Černé h. mám proježděné na běžkách, tak jsem tušil, že to bude ještě hodně bolet. Ve stoupání ke Krausovým boudám vyšlo slunce, byl to nádherný východ slunce. V závěrečném stoupání mě kluci všichni ujeli, pro mě to bylo trošku vysvobození, byl jsem rád, že se urvali a mohou tak ještě zabojovat o limit. Čas do cíle už se totiž měřil na desítky minut. Můj čas se měřil po 10 minutách již nějaký čas, protože mně v batohu začal vybrovat budík, já ale nechtěl zastavovat, lovit telefon a vypínat to. A milý telefon každých 10 minut začal budit a snad 5 minut mě vrněl na zádech. Jak se to rozjelo z kopce dolů, tak jsem si říkal, že to ještě zkusím, ale pak se objevilo stoupání, další podělanej kopec. Kopec k Zrcadlovkám mě zlomil, sesedl jsem a začal jsem tlačit, rozhodnut, že na limit už opravdu, ale opravdu kašlu, cestou jsem promýšlel text poslední SMS. Jenže co se nestalo. U Zrcadlovek jsem se kouknul na časomíru a "bohužel" to pořád ještě vypadalo datelně. Totální zkrat, 10 km do cíle, 26 minut do limitu, bojuju. Rychle se ještě zkoncentrovat, ve sjezdu bude odbočka, neminout ji, nerozštípat se ve sjezdu, teď není prostor pro chybu. Odbočku dávám dobře, frčíme dále, po asfaltu to frčí jak sviňa, opět pozor na neznačenou odbočku do lesa, přeběhnout brod a jsme doma. Teda né doma ale na cestě kde jsem jel před pár měsíci z firemních hor domů. Výhoda znalosti terénu, teď už jedu po paměti. Valím to dolů to jak to jde, jako kdybych jel závod. Vyletím z lese na asfaltku, prudká pravá, no ty vole, koho nevidím. Honza s Petrem, mně to udělalo takovou radost, to tady museli čekat snad už čtvrt hodiny, tohle je frajeřina pánové, gesto, na které se nezapomíná. A tohle je na tom Loudání vlastně to nejhezčí, tak kluci, doufám, že za pár měsíců zase na trati.
Do cíle jsme dojeli asi 40 vteřin před limitem. Tahle poslední etapa koštovala cca 238 km a 7000 m. převýšení.
V neděli byla chalupa plná Loudalů a jedna historka střídala druhou, sdílení zážitků bylo super.

Shrnutí

Vzhledem k jezdivosti trasy a nádhernému počasí to byl takový průlet republikou. Příjemný byl závěr na chatě a bezprostřední sdílení zážitků s ostatními Loudaly. Nějak mě tam ale letos chyběl nějaký ten prvek dobrodružství. Trochu mě zklamalo, že se ukázalo, že jsem nedodržel trasu vícekrát, než jsem sám myslel, viz konečné výsledky, kde letos byly započteny i penalizace za nedodrženou trasu.

Data:

Trasa 1. etapy zde.
Trasa 2. etapy zde.
Trasa 3. etapy zde.
Fotky tady.
Výsledky tady
Další články na cykloserveru
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hanackova Jirina Hanackova Jirina | 6. září 2014 v 22:47 | Reagovat

Krasne psane, pekne se to cetlo, jses dobrej.....

2 Radek Radek | 7. září 2014 v 16:51 | Reagovat

[1]: Dekuji za pochvalu :)

3 Petr řečený Brahma Petr řečený Brahma | E-mail | 8. září 2014 v 20:35 | Reagovat

Moc děkuji, bylo to skvělé. Zážitky na které už asi nemám, ale s tebou to zažívám znovu, nádhera. Já bych to i snad projel, ale ty časové limity a jízdy přes noc, to mne už neláká. Jsem na to málo soutěživý a hlavně líný a starý. Takže ještě jednou dík, a ať ti to jezdí dál.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama