Kyrgyzstan 2/3

11. listopadu 2014 v 22:54 | Radek |  Hory
Dalších pár řádek o putování po horách v Kyrgyzstánu.


10.8.2014 - realityshow

V plánu byl (opět) odpočinkový den. Sešli jsme údolím Karakol (které vede přímo do Karakolu a teče zde řeka Karakol) do místa, které je v průvodcích označováno jako "Alplágr". Na pěkném místě v údolí stojí na loukách několik maringotek, jurt a dost stanů. U cesty stojí betonová budova, která smrděla na 50 metrů, její použití musí být opravdu za trest. Byli jsme rádi, že jsme sem včera nedošli. Když jsme tímto místem procházeli, vystartoval nám naproti nám dobře známý teréňák, hasil si to napříč loukou přímo k nám. Vylezl ranger Igor a chvíli to vypadalo, že budeme znovu cosi platit. Jakmile se ale Péťa odmaskovala (měla klobouk a brýle), tak se Igor rozesmál a vzpomněl si, že jsme platili již včera a nic nechtěl.
Při překonávání jednoho z přítoků Karakolu se stala menší nehoda, Péťa házela Honzovi hůlku, ta však skončila ve vodě a hodlala uplavat, Honza ji musel zachraňovat i za cenu koupele svých bot. Samotná řeka Karakol se překonává po bez problémů po lávce, u které Michal málem zapomněl hulky.
Začali jsme stoupat k jezeru Ala-Kol, což je asi hlavní lákadlo celé oblasti. Byli jsme velice ostražití, protože stezka byla charakteru "tady kůň neprojede" a my jsme se báli, abychom neopakovali chybu z předchozích dní. Cestou jsme si také všimli, že v potoce (který teče z jezera) zmizela voda. A to jsme netušili, že další zajímavosti nás tento den teprve čekají.
Měli jsme odpočinkový den, takže jsme zakempovali na půl cestě k jezeru cca ve 3000 m.n.m., rozbili jsme tábor, někdo se opaloval (Nepálec) někdo (ostatní) se před žhnoucím sluncem schovával. Kousek nad tábořištěm se také vysvětlila záhada zmizelé vody a ani nebylo třeba povolat A. C Clarka. Zurčící potok zde končil v malém jezírku (nebo větší kaluži), kde se vše vsáklo a dále pokračoval zřejmě v podzemí.


I během obyčejného flákání se lze obohatit o spoustu zážitků, jen je třeba se flákat na správném místě. Zkusím to vzít chronologicky:
  1. Honza objevil báječnou koupací tůňku, kterou jsme společnými silami ještě vylepšili zbudováním hráze, která zmenšovala průtok vody tůňkou a tím zvyšovala teplotu vody v (podle logiky elektroinženýrů).
  2. Tábořištěm začali probíhat mladí kluci s neuvěřitelně velkými batohy a teniskama na nohách. Když tábořiště proběhli, podivili jsme se. Za chvíli kluci proběhli tábořištěm v opačném směru, to jsme se velice podivili. Netrvalo dlouho a kluci opět běželi nahoru, začalo nám svítat. Kluci dělali nosiče zavazadel. Postupně se začali trousit japonští turisté s malými baťůžky a velkými foťáky.
  3. Kousek od nás se utábořil Voloďa s Natašou, alespoň tak jsme začali páru říkat. Voloďa byl pravý horal, měl obří boty pomalu pod kolena, vytahaný svetr, na krku se mu houpaly svářečské brýle, vše nesl v obřím lodním pytli. Nataša byla statná žena, která nosila leopardí plavky.
  4. V podvečer dorazila skupinka západních turistů. Jedna krásná dívka a banda kluků. Dívka do hor tak nějak přirozeně zapadala, kluci tady byli trošku omylem. Jen dívka, které jsme začali říkat Helga měla normálně sbalený batoh. Ještě že klukům alespoň uvařila večeři.
  5. Také dorazil podivný Francouz. Rozhodl se postavit si stan asi půl metru před stanem Voloďovým, i když bylo spousta jiných pěkných volných míst k dispozici. Voloďa reagoval tak, že stan a Natašu sbalil a vše posunul za roh, asi se na to nemohl dívat.

Během tohoto odpočinkového dne se podávala dvouchodové menu. Polévka vylepšená hromadou klobás a speciální outdoorová strava ze třpytivých pytlíků. Outdoorová strava byla nejdražší, nejtěžší a nejméně energetické jídlo, které jsme sebou měli. Noc stala za prd, protože mě od večera bylo těžko a během noci jsem svůj zažívací trakt běhal vyprazdňovat jak horem, tak spodem. Jinak byla noc krásně jasná a mrazivá.

11.8.2014 - den u jezera

Ráno jsme opět vyráželi brzo, proběhli jsme táborem Japonců a předešli Voloďu se ženou. Bájné jezero Ala-Kol jsme spatřili téměř ještě v ranním slunku. Naším plánem bylo zde zakempovat a udělat si (pro změnu) odpočinkový den. Vybrali jsme si krásné místo na břehu jezera stranou od velkých skupin (cestovky), jediná vada místa bylo, že zde bylo místo jen pro 2 stany. Jedno místo bylo obsazené, ale jejich romantická snídaně nebrala konce. Michal se chtěl ponořit do meditace nad ekonomickými tématy v donesených časopisech a odpočinkový den tak dotáhnout k dokonalosti. V souvislosti s tímto také zcela dobrovolně převzal roli správce tábořiště s úkolem vztyčit náš druhý stan poté, co se uvolní místo. My ostatní jsme se vydali na akční procházku kolem jezera směrem k ledovci, který jej napájí. Po cestě jsme provedli mnoho náročných akcí, leželi na sluníčku, koupali se (někteří) v ledových vodách jezera, milionkrát jezero vyfotili, také jsme museli pojídat sušenky, čokolády, lovečáky a uheráky. Došli jsme až k ledovci, kde ale pršelo, tak jsme jen symbolicky vkročili na ledovec a otočili se na zpáteční cestu. U přítoku jsou nejhezčí místa na kempování a pár stanů zde stálo a my jim to lehce záviděli. Cestou zpět jsme šli kolem kempu cestovky, kde stále i kadibudka a vrčel agregát. Nechat si kazit klid na takovém místě, to mě hlava nebere, ale holt je asi třeba ty foťáky, telefony a tablety nakrmit za každou cenu.


12.8.2014 - loučení s Ala-Kol

Dnes máme v plánu překročit poslední sedlo a dorazit do "lázní" v údolí Arashan. V první části treku jsme nepotkali žádné turisty, tady kolem jezera Ala-Kol jich bylo docela dost. A také dost podivných existencí. Stoupání do sedla jsme si krátili našimi oblíbenými tématem "jakou dopravní stavbu kde kdo blokuje", "proč se Praha severního okruhu nedočká ani v další pětiletce". Během tatrankové pauzy nám chvíle zpříjemňoval jakýsi frikulín přehráváním písniček z mobilu, díky jemu byla pauza krátká a v sedle Ala-Kol Pass (3860) jsme byli mezi prvními a alespoň chvíli mohli užít klidu a naposledy se pokochat výhledy na pohoří a jezero. Sestup ze sedla byl docela nepříjemný, začátek byl hodně prudký a potom jsme dolů klouzali suťoviskem. Michal V. zvolil jinou cestu a také jinou taktiku - kopec seběhl, prý ho bolí nohy, když jde pomalu. Níže jsme také potkali známé klučiny - nosiče, kteří nesli zavazadla Japoncům. Ty to seběhli v teniskách, takže tak hrozné to být nemohlo.


V údolí Arashan je několik domů, hospoda, ubytování. My ale hledali spíše ty "přírodní horké prameny", které tu podle našich informací měly být. V první várce jsme šli já a Michalové, našli jsme káď pod převisem nad hučící divokou skálu s teplou vodou (říct horkou by bylo trošku přehánění) a všichni jsme se do ní nakvartýrovali. Lebedění jsme ukončili až poté, co se nám udělaly varhánky na rukou. Mezitím se bohužel již nachýlil čas, takže Honzovi a Péťe již na návštěvu kádě (která byla dost z ruky) nezbyl čas.

13.8.2014 - zpět ve městě

Údolím Arashan jsme po cestě valili dolů tak, až jsme minuli odbočku k lázním Ak-Suu (to jsou opravdové lázně). Hned jak jsme došli k asfaltové silnici, jela prázdná maršutka, sice obráceným směrem, ale do Karakolu prý jede. Když jsme nastupovali, bylo nás v dodávce 7, pak ale lidé přistupovali a přistupovali a do Karakolu nás dojelo 19 včetně našich batohů a kyblíků s ovocem.
V Karakolu jsme zamířili opět do Jurta kempu, ale jurta žádná volná nebyla, tak jsme si postavili stany. Zbytek dne jsme strávili nakupováním jídla, jedením jídla a ládováním se jídlem a pivem v hospodě. Bylo nutné nabrat síly, neboť další den nás čekal náročný den na pláži. Michal V. tomu dával nejvíce, v hospodě si dal jídlo pro 3 a téměř sám ho snědl. Michal J. to musel brát opatrně, protože již od druhého dne měl rozlomený zub, a i když jsem mu v Karakolu vybral pěknou zubní ordinaci s výhledem z křesla do ulice, tak raději vše jedl obezřetněji.

14.8.2014 - pláž

Úkol pro dnešní den byl nákup jídla na trek v Ala Archa a odpočinek na pláži u jezera Issyk Kul (jedno z největších slaných jezer na světě), které je v nadmořské výšce cca 1600 m.n.m., ale nikdy nezamrzá. Celkem bez problémů jsme v Karakolu našli zastávku autobusů, které jezdí na pláž, která je cca 15 km od města. Autobusy jezdící jsou vskutku obstarožní kousky a tak cesta chvíli zabere.
Na pláži jsme si jakožto zkušení plážoví povaleči pronajali slunečník, aby naše bílá těla nebyla ztrestána. Pláž bylo docela příjemná, přímo na pláži bylo čisto (kousek od pláže to bylo horší). Také zde bylo pár stánků s jídlem, které se zde připravovalo, ano tato banální věc se pro Středoevropana již dostala do kategorie zážitků. Nebo jste u nás viděli, jak někdo zadělává těsto ve stánku na další várku pochoutek? Také musím vyzdvihnout točené pivo, které jsme dostali do vychlazených půllitrů (to zde vlastně nebylo neobvyklé). Voda samotná byla tak akorát na osvěžující koupel. Cesta z pláže byla zajímavá, seděli jsme v buse vzadu a byli jsme tam jak v zoo, protože autobusem jeli jen místní a zejména pubertální omladina z nás měla švandu. Hlavně blonďatý Honza bodoval. Po návratu do Karakolu jsme udělali nákup jídla, výběr byl celkem veliký, takže to komplikovalo jen naše pomalé luštění azbuky. Z večeře jsme se vraceli již za tmy a Karakol za tmy (svítí se jen na hlavní ulici) už nepůsobil tak bezpečně.

V dalším díle bude náš krátký trek v Ala Archa.

Data

Fotky k nalazení zde.
GPS logy treku v Terskey Alatau tady.
GPS logy treku v Ala Archa tady.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama